Bulharsko – červenec/srpen 2004

 

 

PROLOG: Sedím nahý na večerní pláži, na písku tvořeném miliardami drobných úlomků a obrušků škeblí a lastur které se lepí na tělo a nejdou smýt ani proudem vody, po levé ruce mi pomalu zapadá slunce, poslouchám ovíván jižním vlahým větříkem šumění drobounkých vlnek, jak se bijí jedna přes druhou, s pohledem upřeným za obzor, kde není vidět nic než zšedlá mořská hladina, na severu zbarvená mírně do oranžova, přemýšlím o celých 14 dnech strávených v zemi, kde na znamení souhlasu kývají hlavou ze strany na stranu a na nesouhlas kývají nahoru a dolů, na všechny úmorné chvíle v kopcích Rodop kdy jsem si přál být u moře, a na slastné chvíle u moře, kdy jsem si přál být v hlubokých lesích hor. Člověk vlastně neví co chce, a nic mu není dost dobré. Sedím teď tu, u slané spousty, tak jak mě pánbůh stvořil, spokojen se vším co mi přichází na mysl, s tím co bylo, a i s tím co bude, uvnitř mě hřeje pocit 14 dnů strávených s partou skvělých lidí, od nichž bylo možné se mnohému přiučit nebo se jen koupat v jejich hřejivé přítomnosti, a na mysl mi přichází myšlenka, že bych se měl o celé dobrodružství podělit. Proto teď, milý čtenáři, čteš tyto řádky jako očité svědky celého dění.

 

 

 

DEN 1: 24.7. Sobotní ráno, vstávání kolem půl osmé, poslední přípravy na cestu, mazání rohlíků, vytažení piva z ledničky, snad mám všechno. Dávám si asi pětadvacetikilovou krosnu na záda, přemýšlím proč toho táhnu tolik, co jsem měl ještě vyhodit a co vyhodím cestou. Přijíždí autobus do Brna, slabá hodina cesty, vystupuji na Zvonařce, zvoní telefon, Pepík, geniální synchronizace, jdeme každý stejným směrem po opačném konci perónů k jasnému cíli - restaurace McLucullus, kde nás čeká jednoznačně pivo, jisté taky je, že nejedno. Navíc snídaně v podobě hovězího gulášku. Mňam. Něco mi říkalo, že to bylo poslední jídlo tak nějak vonící domovinou, houskový knedlíček, hustá omáčka z rozpadajícího se hovězího masa... Za chvíli prochází pod okny Ivoš, nestačíme zakřičet, vrací se po chvilce zpět, slyší nás a jde vesele nahoru v radostné předtuše zlatavého moku. Dáváme si druhé pivo, dole pod okny přibyl David s Vandou, za chvilku Vyšňa s Věrkou, Oli se Zdenou a nakonec i Lenka s Erikem. Máváme na ně, pivo nezabírá, David nevydrží a jde se na chvilku podívat, pivo si ale ortodoxně nedá, ono taková pivní pusa po ránu… Snad příště :-) Navrhuji dát si třetí, bulhaři jsou bulhaři, budou mít určitě aspoň hodinu zpoždění. Ze zatáčky se noří bílý parník Group a my v panice sbíháme dolů, panika ovšem nebyla na místě, po kontrole lístků a pasů trčíme další hodinu na místě, jde se na pivo a páreček, gulášek nějak slehnul. Zadní pneu našeho parníku svědčí o tvrdém boji s dírami ve vozovce, po pár set kilometrech se ukázala být naše domněnka správná (řidič pak na jedné ze zastávek kopal i do předního kola, čekal jsem co z toho bude, ale naštěstí nic :-), srbské a bulharské cesty jsou prostě "paráda". Konečně se naloďujeme do našeho naštěstí klimatizovaného parníku a vyjíždíme. V Bratislavě se těšíme na zastávku, Pepík slibuje pivko, vzal pro sichr slovenskou měnu, bulharští řidiči to mají ovšem na háku, staví se až v Maďarsku, kde se samozřejmě nic nekupuje, jen ulehčuje tělům po pár pivech během cesty, nutno podotknout, že uzávěry prvních piv sykly kousek za Brnem, za což může hodina zpoždění, pitný režim je třeba dodržovat. Do deníku jsem si během cesty napsal poznámku, že je nutno na 20 hodinovou cestu busem vzít ne 6, ale 12 piv, a ne půllitr rumu, nýbrž aspoň celý litr. A šest rohlíků bylo zbytečně moc. :-) Řidiči si během cesty vesele pokuřovali, byl to přece jen jejich autobus, tak proč brát ohledy na cestující, ti jsou druhořadí a prachy už od nich všehovšudy máme, že. Během zastávek se nic moc nedělo, sem tam strečink, protáhnutí kruponů a zpátky do busu. Tam čekalo zpestření cesty v podobě půllitru rumu v trojnásobku Pepsi, ale pro 11 lidí je to jako volovi malinu - přesnídávka zmizela příliš rychle. Stejně jako Ivošova slivovice z plechovky po javorovém sirupu.

 

 

 

DEN 2: 25.7. Noc proběhla bez větších komplikací, zastávka někde v pustině kde hrála diskotéka, ráno se probouzíme na Srbsko-Bulharské hranici, všude je neskutečný bordel (nepořádek je poněkud slabé slovo), haldy odpadků, páchnoucí stoky a smrad močky, psi se lačně hrabou v odpadcích, úklidová četa posedává a pokuřuje duty-free cigarety, popeláři ledabyle zevlují kolem kukabusu a pomalu popojíždějí vstříc páchnoucím haldám. Někdo spásně koupil láhev pomerančové Absolutky, na hranicích tvrdneme 5 hodin, mezitím nám ujíždějí dva vlaky do Plovdivu. Konečně jsme dorazili do Sofie, za 20 minut jede vlak směr Plovdiv, jen taktak měníme prachy, kupujeme lístky a hlavně pivo do vlaku, Zagorka je 12° plnější chuti a Kamenitza 10° a méně chutná. Zagorka je vykoupena, zbyla na mě Kamenitza, aspoň něco, v přepočtu po 15ti korunách jich kupuju pět, co víc si přát :-) Ve vlaku se pojídají nadstandardní zásoby, jako sedmička sádla, štrycle chleba, řízky a další příjemné zbytečnosti. Po čtyřech hodinách jsme v Plovdivu, přesunujeme se na autobusové nádraží, část zjišťuje odkud to jede dál do Chvojna, část mění prázdné lahve za plné, opět jen taktak stíháme bus, ale hřejí nebo spíše chladí nás cinkající lahve Kamenitze v černých sáčcích na odpadky, kterých tu místní prodejci hojně používají. Obsadili jsme bus od zadní pětky směrem dopředu, klima mírně hučí, sykáme další piva, nálada je výtečná. Vystupujeme ve Chvojně, chvíli se rozkoukáváme, kupujeme další pivo, někdo si dal kebabče (houska s opečeným mletým masem na grilu, zelenina a kečup nebo tatarka) a opět povel k odjezdu, hodný řidič nás sveze na rozcestí směrem do Zabrda (linka pokračovala dále do Čepelare, přes Pamporovo až do Smolyanu). Sedám si zase na pětku dozadu, vedle mě sedí obtloustlý zrzavý človíček, nabízím mu pivo, nechce, prý je z Hannoveru, jede směrem do Pamporova, kde tráví svoji měsíční dovolenou, jak jsem se směsicí němčiny a angličtiny dověděl, jezdí po vesničkách a místních krásách, byla to veselá kopa, dokonce věděl kde je Praha a Plzeň a že máme nejlepší pivo v Evropě (inu spotřeba 154 litrů v přepočtu na jednoho obyvatele naší vlasti svědčí o ledasčem :-)), snad proto si nechtěl kazit pivem Kamenitza dojem. Vystupujeme na rozcestí, žoviálně se s ryšavým němcem loučím. Na rozcestí se rozkoukáváme, kolem nás už se zvedá pohoří Rodopi, šedé skály, vysoké sosny a smrky, bujný podrost. Dáváme si chvíli pauzu, dopíjíme zbytky piva, přezouváme se ze sandálů do pohorek, které nadobro sundáme zase až za 7 nocí. Pomalu se vydáváme směrem k vesnici Zabrdo, cesta je betonová, jde se škaredě. Po chvíli vyjíždí ze zdola bílá dodávka, máváme, zastavuje, sveze nás kousek do hor, ptáme se jestli je tam voda, pivo, místo na nocleh, na všechny otázky dostáváme kladné odpovědi, zdá se nám to divné, nasedáme a jedeme asi 15 minut směrem nahoru do kopců. Vystupujeme v centru vesničky Zabrdo, k našemu milému překvapení přímo u jakési hospody, kde se okamžitě ztrácíme a okolní svět pro nás ztrácí cenu, poroučíme si pivo, já ukotvuji u baru, odkud jsem se už toho večera neodlepil, poroučím další a další piva, pak si kdosi z místních dal vodku, na láhvi jsem si přečetl červeným písmem nápis Flirt, přichází Pepík, objednávám Flirt i pro něho, i pro Ivoše, pak chleby Princesin (něco jako náš chleba, s mletým masem (zřejmě stejný materiál jako na kebabče) posypaný směsí sýra a koření, vše zapečeno na grilu, za 1 leva, asi 15Kč), všechno objednávám ještě několikrát, stejně i pro místní štamgasty co sedí v hospodě, platím snad něco víc jak 12 leva, ale za velmi veselý večer to stojí. Ráno v kopcích jsem si plně uvědomil, že jsem dokonce zpíval i na věži karaoke na nějakou arabskou písničku, pak se ke mně přidal i jeden z místních opilců, inu byl to veselý večer. Nějak jsme postavili na prašném a hliněném plácku stany, my s Ivošem jsme spali pod širákem, myslím že jsem zakopnul o nějakou šňůru a na jeden ze stanů jsem spadnul, ale noc byla velmi posilňující a klidná.

 

 

 

DEN 3: 26.7. Ráno bylo časné a slunné, v obchodě naproti jsem koupil bílý chleba a půlkilový jogurt, postavil mě na nohy. O chvíli později začali místní hnát krávy na pastvu do kopců nad vsí, aby je večer mohli zase zahnat zpátky s vemeny plnými lahodného mléka. Zde jsem okusil svůj první a během celého pobytu i poslední turecký záchod, jak mi ostatní řekli, byl ucházející, a protože jsem ho neměl s čím porovnat, věřil jsem jim. Ostatní ještě spali, a tak jsem zalezl zpátky do spacáku, pozorovat okolní život. Všichni si pak něco vařili, syčel plyn, tekl benzín, nakonec jsme se nějak dobalili a pomalu vyšli do kopců nad vesnici, stále pomalým stoupavým tempem po červené značce až do hlubokých lesů Rodop. Nebe se pomalu zatáhlo bouřkovými mraky, začalo drobně mrholit a v dáli hřmět. Opatřili jsme protidešťovými zábranami batohy, a taky trochu sebe, každý svou technikou, celtou počínaje, přes igelit a zátěrovými a membránovými bundami konče. V lese nás stihla docela ukrutná bouřka, z kumulu který se vyšplhal bezpochyby do mnoha kilometrů (osmi či devíti?) padaly kroupy velké jako holubí vejce, za chvíli pokryly celou zem, a proměnily ji na únorovou krajinu, která pomalu roztála do původní červencové, plné hnědých dravých potůčků a jezírek. Pršelo dlouho, snad dvě nebo tři hodiny, šli jsme deštěm, mezitím se nám ztratil Erik s Lenkou, sešli na špatnou stranu značky, pak se ale zase našli. Mezitím jsme došli na chatu Izgrev, kde nám zajímavá bába nabídla polévku, pivo, ale dovnitř jsme jít v botech nesměli. Ptali jsme se, zdali by šlo se u ní ubytovat, ona že nešlo. Asi za hodinu se tam ubytovala skupina jiných čechů, byli sice jen tři, a nás bylo čtyřikrát tolik, ale aspoň jsme dík nedorozumění nemuseli platit 10 leva na osobu. Místo toho jsme obsadili jídelnu ve sklepní části stavení, mohla být velká tak 8x8 metrů, s nízkým stropem, hlavně že tam nepršelo, ale ten den už toho mnoho nenapršelo. Za bábou jsme chodili co chvíli pro pivo, a pak nám donesla konečně i polévku, za tri časa, jak pořád opakovala :-) Polévka byla dobrá, přišla ten den vhod, někteří se přesto ještě nadopovali zásobami z domova. Pili jsme pivo, pak i trochu rum, rozinky, pak jsme nasypali rozinky do rumu, ochutnali jsme 92% topný špiritus z vína který jsme bral s sebou do vařiče, ale počítal jsem že z něj uděláme i nějaký ten drink :-), taky se hrál mariášek, a pak se šlo spát. Někteří na stolech, někteří na podlaze, a někteří jako Ivoš a já venku, pod hvězdnou oblohou za šumění vysokých smrků.

 

 

DEN 4: 27.7. Ráno bylo moc hezké, i když v noci byla zima a snad i zapršelo, vyšlo slunce a pomalu vysoušelo mokré věci z včerejšího deštivého dne. Po snídani se šlo zase kupředu, lesem, pauza byla na široké louce s výhledem na okolní kopce a roztroušené domky v údolí, všude rostly divoké divizny, žlutící svými voňavými květy svěží zeleň kolem. U studánky jsme doplnili zásobu vody, a zase jsme šli dál, pořád po červené. V lese jsme narazili na spoustu hub, velkých a zdatných, tak jsme z trička udělali uzlík, a houby střídavě nesli až na další stanoviště za chatu Studenec, ale nepředbíhejme. Na opuštěném a rozvrtaném hnojišti jsme měli další pauzu, zde mi vypadla hrozně nešťastnou náhodou z báglu flaška s rumem nasáklými rozinkami do skoro původní velikosti, a tak jsme začali soutěžit komu se podaří při napití „odlovit“ co nejvíc rozinek. Těžko teď soudit komu tento druh sportu šel nejlépe, jisté však je, že se rum i rozinky vypily a snědly, všichni se tak posílili na další cestu, po asfaltce, se zastávkou u další studánky, kde lesní dělníci sváželi koňmi klády, nakrmil jsem jim jednou müsli tyčinkou vyhublého a zanedbaného ratlíka. V dáli se rýsovala věž a vysílač Sněžanka, kam nám nebylo souzeno se dostat. Po cestě nás minulo několik aut, a my se dostali až do lyžařského střediska Pamporovo, kde to docela dost žilo, nicméně museli jsme sestoupit a ztratit tak nabytou výšku. Dole nás čekalo točené pivo, jediné během celého pobytu v horách, jinak jen ze skla. Taky jsme zkusili místní dršťkovou polévku, byla v ní smetana, ale jinak vynikající. Další pivo, mezitím oschly nožky, ponožky a trochu i boty, cesta po asfaltce byla pro nohy poměrně náročná. Nakoupili jsme další pivo do sáčků na odpadky, a vydali se na chatu Studenets, cíl naší cesty. Došli jsme k ní, ale - něco nám tu neklapalo. Zřejmě desítky náklaďáků a bagrů jezdících sem a tam, vozících hlínu nebo ji někam odvážející, plno hluku, prachu, komerce, prostě jako v zimním lyžařském centru, které v zimě když jsou všude tři metry sněhu musí působit velkolepě, tak uprostřed léta je to zaprášená a umulousaná díra. Někdo pronesl památnou větu: „Všude kde je civilizace, to stojí za hovno.“ Po poměrně pikantním zážitku nahoře v baru, kdy jsme nejmenovaní z nás zůstali jen němě koukat, jsme se s dalšími pivy navíc odebrali asi o dva kilometry výše, ke sjezdovkám, hledat vhodný tábor. Našli jsme místo přímo dokonalé, všude plno dřeva, rovná plocha na stany, studánka minutu pěšky, kde se dala provést dokonce i celková tělesná hygiena, první po několika dnech, v ledové vodě přímo fantastická. Následovala každovečerní rutina jako stavění stanů, vaření večeře, toho večera zpestřená vidinou houbového rizota, avšak chybička se vloudila, většina hub byly hořčáci, takže se houbové rizoto nekonalo. Musela stačit brkaše s lanšmítem. Opět nutno dodat, že brkaše nebyla obyčejná brkaše, ale brkaše s krutonky, což rozpoutalo mezi nejblíže zúčastněnými vášnivou debatu co že to vlastně krutonek je, a proč nese takový název, zřejmě napíšeme do Vitany. Následoval první oheň v horách, teplo, romantické světlo z praskajících plamenů, dopíjení zasloužených pikantních piv, a na narozeninovou počest Leničky kolovala lahvinka Rakije. Nutno dodat, že téma hovoru na zpestření večera byl imobilní sex - neboli bondage, avšak krom jednoho či dvou odpadlíků se nepřidal do debaty nikdo, takže téma bylo předem zavrhnuto k záhubě, a řešily se otázky jak naimpregnovat koženou botu, jestli červenou dezinfekční indulonou DEZ, nebo univerzální modrou A/64, či hnědou A/85 která se už 15 let nevyrábí, jenže problém Indulony je v tom, že kromě lanolínu (obsažen v ovčí vlně z níž je extrahován a následně přečištěn rafinací (proto ovcím nevadí déšť :-) pozn.aut.) je v ní i voda, takže do boty vlastně vmícháváte emulzi olej-voda, a voda pak kůži moc neprospívá, hlavně v zimě když je teplota pod nulou, a nebo koupit na vánočních trzích svíčku ze včelího vosku, strčit boty i vosk v misce do trouby na 80°C a pak vosk vetřít štětcem do kůže, jasně, bota pak přestane dejchat, není lepší si pak koupit rovnou galoše nebo ustřihnout gumáky? A co třeba silikonové impregnační spreje? Křemík nebrat! Proč? Vždyť se dokáže držet čtyřma ručičkama všeho kolem jako uhlík, tak pročpak nám křemík najedou nevoní? A co teflon? Vlastně goráč! Někdo sundal fólii z pánvičky, ušil z ní fusekli, strčil jí do boty a hurá - vznikly goráčové škrunty. Pak někoho napadlo z toho ušít celý obleček. Jasně, přestane to za čas fungovat, stejně jako pánvička když ji poškrábete. A podobně. Pak někdo udělal z 92% lihu s Tangem Mixelu, i když poněkud ostřejší, dopila se a po hlubokých nočních debatách o chemii výbušnin a východních naukách se šlo na kutě.

 

 

 

DEN 5: 28.7. V noci se strhla poměrně vydatná bouře, některé z nás to snad i probudilo, jiní to ráno po probuzení se do husté mlhy slyšeli z věrohodného vypravování svědků. Mlha se ten den jen tak rozplynout neměla, provázela nás prakticky celou cestu, až někdy hodně z poledního se pomalu ve sluncem se ohřívajícím vzduchu zcela rozpustila, a příroda nám pak mohla ukázat romantické scenérie z vrchů, kam jsme se vyškrábali, ale opět nepředbíhejme. Samozřejmě že věci které zůstali na šňůře že jako přes noc vyschnou byly úplně mokré, včetně mých ponožek, trika a kraťasů ve kterých jsem chodil. Šel jsem proto ten den v plavkách, pochybuju že si toho kdo všimnul, i když jsem na tento fakt všechny několikrát upozornil se zdviženým prstem, asi jsem tím nezaujal. Konečně nové ponožky, a nové tričko, vlastně jsem to ráno zase voněl, po večerní koupeli v mikvi, v novém oblečení, tato skutečnost však neměla trvat příliš dlouho, ale nepředbíhejme. Po ranním vaření a uzených šprotech v oleji se šlo zase dále, po kamenité cestě kolmo na sjezdovky bez sněhu, Zdena měl tuším nějaké problémy se zažíváním, pak se mu úplně poškodil toaleťák a zůstal prakticky bez prostředků :-) Kamenitá cesta nás svedla na asfaltku, po ní jsme šli pořád více vzhůru, ale příjemně stoupavým tempem. Nebyl bych to já, kdybych se neztratil, všichni šli po asfaltce, jen já se musel ztratit na půl hodiny v lese a zabloudit, ale aspoň si ostatní mohli dopřát delšího odpočinku :-) Asfaltka se najednou zničehonic změnila zase v šotolinu a kameninu, vystoupali jsme pod vrcholek, na malou náhorní plošinku, kde jsem potkal famózní turecký záchod, ale jen pro fotku, a taky baču s ovcemi a sýrem. Po chvilce přemýšlení a pojezení kousku vysočiny na kuráž jsme dvě kila bílé ovčí dobroty koupili, a hostina na nedaleké chatě Perelik mohla začít. Sýr byl dokonalý, myslím, že se všem o něm bude ještě dlouho zdát, a v Tescu se budeme ještě dlouho dívat na předražené pecny sýrů nedosahující ani z poloviny takové kvality jako tehdy u bači. Perelik by byl ideální chatou k přenocování, se vším všudy - klubovnou s krbem a prostorným stolem, místem pro nocleh, šňůrou na sušení i kohoutkem s vodou, ale ne ve dvě odpoledne. Čekalo nás ještě aspoň čtyři pět hodin chůze. Pomalu a s nechutí jsme se zvedli, plni sýra, a vyšli opět vzhůru. Nahoře nás čekala bizardní studánka udělaná ze dřevěných samorostů bez kůry, s nádherně chladivou vodou. Osvěžili jsme se, a pokračovali dál, po červené značce, někam k chatě Lednicata, jakožto konci naší denní poutě. Ten den to bylo asi největší sousto co se týkalo pochodu, nějakých 9 hodin, původně jsme to chtěli rozdělit na dva dny, nějak se tento záměr ovšem nepodařil, a my došli až na konec. Ke konci si jen vzpomínám, jak jsem šel, lesem, větvě mě občas šlehaly do obličeje a udržovaly tak ve stavu podobnému jakémusi zastřenému vědomí, hustým lesem, vysokým podrostem, kleče palčivě šlehaly do lýtek i přes návleky, strmé stoupání, hřebenovka, pastva pro foťák, zase jsem poslední, pak strmé klesání prasečí stezkou, neopatrný krok a kutálím se dolů, leháro v trávě, nějaká müsli tyčinka, výhled na chatu v dáli - konečně Lednicata. Část dorazila na chatu se značným předstihem, tak se vydala zbylým pomalým a fotografujícím naproti, poslední kus cesty jsme řešili s Pepíkem aspekty používání holícího strojku na některé části lidského těla :-) ale absolutně si nevzpomínám, jak nás tohle napadlo, taky padla památná věta: „Do melounu a do ženské nevidíš.“ Po příchodu k chatě jsme našli vhodné místo pro stany, všude se povaloval ovčí trus, nám to však bylo jedno. První věc kterou jsme udělali, tak bylo to, že jsme zašli na chatu a koupili kastl piv. Dvanáctistupňových Zagorek. Moc príma počin. Taky nějaký připlesnivělý chleba a natočili vodu, na večeři jsme s Pepíkem měli těstoviny a dvě plechovky po 150g hovězího, no bylo to moc dobré, co vám mám povídat. Na batohu odešla další přezka a popruh. V botech se mi zhroutily nadpodrážkové lamely, musel jsem do nich ráno nacpat kůru. Ale leželi jsme na trávě plné suchých ovčích koblížků, pili pivo, plné břicho potravy, bylo nám blaze. Téma toho večera měl být sex ve stanu neboli třepání stany, ale vyšly z toho pouze přihlouplé poznámky k mému a Ivošovu stanu, které nepatří mezi vítěze ve výšce stanů. :-) Prostě každé téma, které jsme my tři osiřelci na opárované vymysleli, tak žádné se neujalo. Proč, to nevím. Nutno se zmínit o dalších dvou stanech na louce hned vedle nás, nějakých francouzů, které doprovázel bulhar, jenž si umínil, že toho večera jim uspořádá velkolepý oheň, a tak oslovil Ivoše, aby mu šel pomoct do lesa s dřívím, a Ivoš pak oslovil nás, a já teda šel, a zjistili jsme, že ten bulhar se asi zbláznil, protože chtěl pokácet snad celý les. Tak když jsme jednu pětimetrovou kládu přinesli, usoudili jsme že to stačí a zanechali tohoto šíleného snažení. Ten večer se šlo spát velmi brzy, zřejmě díky celodenní námaze.

 

 

 

DEN 6: 29.7. Ráno nás vzbudil déšť, pak pršet přestalo, my uvařili snídaně, ale pak hned zase začalo a my se schovali do stanů i s uvařenými pokrmy. Pršet nepřestávalo, tak jsme se poklusem odebrali do chaty, dali si pivo a počkali až déšť přestane. V chatě nám šílený bulhar-dřevorubec ukázal kvalitní mapu, doporučil kudy jít, kde jsou hezké výhledy a tak, a my se podle toho zařídili. Hodinu po poledni jsme konečně vyrazili, mapu uloženou ve foťáku ve vysokém rozlišení. Poměrně malebnou kamenitou stezkou jsme sešli až do vesnice Mugla, kde jsme koupili něco chleba, zdejších brkavic (naše žlutá kombajnovka), ovoce a bulharských čokoládových tyčinek, dosud neošizených a plných kakaového másla a čokolády, moc dobré. Po chvilce odpočinku a krmení zdejších hladových holubů jsme se vydali dále, pořád po červené značce směrem někam pryč, nocleh na místě dle uvážení. Chytrý bulhar s koněm izolovaným senem nám poradil zkratku, která jako obvykle byla delší, ale o to náročnější. Přitom se nám ztratili opět Erik s Lenkou, na které jsme čekali v domnění že jsou pozadu, přitom už byli notný kus cesty před námi. Ze zkratky jsme nemohli nalézt původní červenou, ale po víc jak hodině se nám to podařilo. Luční procházka po obří louce byla únavná, ale šli jsme vstříc další budoucnosti. Nakopali jsme malých brambůrek, a šlo se, až k velkému domu uprostřed luk a kopců, obklopeného několika nádržemi, ve kterých měly podle nás být pyraňky. Tam na nás čekal Erik s Leňou. Uvařili jsme večeře, v našem případě brambory a sojové maso, pověsili mokré věci, prohlídli si okolí domu, kde se povalovaly nábojnice do brokovnice, kdosi pronesl památnou větu: „Jestli je majitel pruďas, nic nás nezachrání před volovem mezi voči.“ Taky jsme se okoupali v nádržích, kam jsem srdnatě skočil po hlavě, potom již opět čist a voňav. Byl to první večer bez piva, vína, a alkoholu obecně, usínalo se taky docela prima, i když bez Zagorky na ex těsně před spaním to nebylo jaksi ono, zvláště když přímo pod místem na spaní byla díra, že by se do ní s klidem schovala želva. Ještě před samotným jitím do hajan, a než vychladla starostlivě převařená voda na další den (zdroj byl velmi pochybný, kravské koblihy hned nad pramenem...), uslyšeli jsme zvuky přijíždějícího auta, které bez zastávky projelo kolem, ale bylo to vzrušení před spaním, protože jestli je majitel pruďas...

 

 

 

DEN 7: 30.7. Páteční ráno bylo slunné, v noci snad ani nepršelo, a než jsme se rozkoukali, zavrčela pod kopcem mašina s pruďasem, který zaparkoval společně se svou ženou (nepadla posvátná věta něco ve stylu o škaredém pytli na zmije? :-) hned za chalupou, objevil se se slovy: „jak se máme?“ My mlčeli, on pobíhal zmateně kolem chalupy, kolem nádrží, pak jsme si zvykli na něj a on zřejmě na nás, každopádně jinou možnost tu neměl, a pokud neměl brokový automat, víc jak 2 na jedno nabití by nás nezvládl a nás bylo přece 12, musel se skamarádit. Dokonce nám nabídl i pivo, jenže jsem byl zrovna ve stanu, jinak bych si byl dal :-) Ukázal nám cestu kudy kam, doporučil prima vyhlídky, místa kde se s ním snad ještě potkáme, u nějakých jeskyní a odfrčel. My pomalu sbalili a odtrousili se na další cestu, podél řeky po kamenité malebné cestě, obklopeni lukama, včelími úly a sem tam i studánkou, dolů k hlavní cestě, kde to žilo poměrně více, než jsme byli zvyklí. Občas projelo auto, motorka, šli jsme stále po červené značce po cestě podél řeky až mezi vysoké skalní masívy, nad kterými by srdce každého horolezce zaplesalo tichou výzvou. Cesta se zvedala vzhůru, až k jeskyním, u kterých hrál na kravské měchy hudebník, od kterého jsme koupili CD s jeho písněmi. Doma si ho hezky rozkopírujeme, a budeme mít všichni hezkou památku, ano, typická česká nátura :-) Dali jsme si pivo, opět jsme vypili všechnu Zagorku, zbyla jen Kamenitza, museli jsme se spokojit. Někteří z nás šli na prohlídku jeskyní, jiní zvolili taktiku tichého napájení se pivem, opět dodržování toliko důležitého pitného režimu. Prohlídka nestála za mnoho, nejdelší vodopád 60m jsme zahlédli až na hoře, když mizel puklinou ve skalách kdesi dole, provázen lomozem padající vody. Toliko k jeskyním. Taky tam byla tma, zima a vlhko. Po výlezu z jeskyní jsme pomalu pokračovali kupředu, ještě nutno zmínit opětovné setkání s naším majordómem, na jehož pozemku jsme nocovali, a který byl té lásky, že nás nezastřelil a navíc nám poradil. Cesta pokračovala poměrně svižným tempem stále po červené značce za veselé družby a hovoru až do vesnice Yagodina, kde jsme vykoupili místní obchod od chleba, kabanosu, kaškavalu (místní ovčí sýr, něco jako balkán) a rakije, v místní hospodě jsme si dali několik piv, majíce obavu aby „barmanka“ stačila doplňovat do lednice stále nová piva, nemající znalost našich picích poměrů, a my abychom tak měli pivo stále chlazené, nicméně pivo jí pak došlo, my mezitím zůstali v hospodě jen s Pepíkem, Lenkou a Erikem sami. Po několika rakiích se od vedlejšího stolu zvedl masivní bulhar a vnucoval si nás do domu, že nám uvaří, že můžem spát v posteli nebo si postavit stan dle libosti u něj, ale my však, držíce partu, odmítli jeho lákavou nabídku. Pepíkovi jsem viděl na očích maximální odpor, asi si představoval, že se ráno probudí v trenkách svázaný v kozelci a nad ním stojící bulhar říká lámanou češtinou něco ve stylu: „…že dojde pro pana domácího a pár negrů s kombinačkama a letlampou a tvá prdel pozná středověk, vidláku...“ :-)) Nicméně nabídku jsme odmítli, i když já bych byl klidně pro, ale Pepík byl projednou můj parťák, a parta se netrhá. Jiný bulhar od vedlejšího stolu nám za chvíli přinesl plný talířek svého sýra, byl moc dobrý, a my si na to s Erikem dali rakiji (pro pořádek, vím že toto slovo tu už několikrát padlo, je to něco jako u nás slivovice, v Rusku vodka, ve Španělsku sangria, v Řecku metaxa, tak rakija je holt Bulharská; je to destilát z vína, buď bílého nebo červeného, dělí se podle provenience kde se pálí a taky podle toho jak dlouho zraje), a pak se vydali ve slábnoucím dešti hledat úbytiště našich nás předběhnuvších spolunocležníků. Nehledalo se lehce, ale nakonec jsme je našli, opekli si koňský (nejhorší maso jehož přítomnost jsme mentálně uznali jako ještě možnou) kabanos a vypili druhou láhev rakije, protože tu první si Ivoš nechal pro sebe, řídíce se heslem - sám koupil, sám vypil - a pomalu odešli na kutě. Značně veselého a upovídaného a roztomile přiopilého Ivoše uložila Vanda do stanu, ještě mu stačila vysvléknout poskvrněné oblečení (což jí určitě způsobovalo lokální rozkoš, myšleno ovšem to svlékání). Ještě při usínání jsem slyšel Wandika s Oli jak pomlouvají, vlastně jak se baví, pardon :-))

 

 

 

DEN 8: 31.7. Následující sobotní ráno bylo, nevím proč, jaksi pomalé, unavené, umrlé, šedivé a lhostejné, přece jen se muselo nastartovat a zase jít o dům dál. Ivoš ještě stačil po několika rychlých odběhnutích do lesa obřadně spálit krávou poskvrněné tričko. Seběhli jsme směrem k dalším jeskyním, pro změnu yagodinským, ti s více elánem je šli prozkoumat zevnitř, část se vydala dále na cestu podél řeky, kde zkusili osvěžení v hlubokých tůních, a část jako má maličkost s Pepou a Ivošem jsme zůstali obětavě hlídat batohy jeskyňářů, samozřejmě za vydatného sponzoringu pivovaru Zagorka a kebabčat :-) Naneštěstí se druhá část vynořila z jeskyní a překazila nám naši dopolední pivní siestu. Šlo se podél řeky, po asfaltu, pak kolem velké přehrady kterou řeka tvořila, zde odvážní svlažili těla, a pak po asfaltu prakticky až k chatě Orfej, která se vynořila velmi nenadále ze skal a lesů, když už všichni propadali lehké zoufalosti z chůze co nikam nevede. Myslím, že chatu jsme viděli všichni velmi rádi, když majitel kývl na znamení, že má pivo doleva a doprava hlavou, zajásali jsme, donesl několik piv Ariana (psáno azbukou Apuaha) a oddali jsme se animálnímu lenošení, pití piva, vaření pokrmů a zase pití piva, přičemž pro druhý kastl musel domácí žigulíkem někam zajet, a když se po víc jak hodině vrátil, přivítali jsme ho potleskem. Po několika bezúspěšných domluvách nám konečně donesl i čerstvý kravský sýr, posolen, velmi lahodná událost. Večer probíhal v poklidném stylu za zvukové kulisy sykání otvíraných Arian, na závěr jsme vypili sedmičku rakije, jo a taky jsme si fotili mandle. Téma hovoru na dnešní a i předchozí večer bylo zavrhnuto pro předchozí neúspěchy, jen bych neměl zapomenout na Pepíkovu myšlenku dne: „Ten pámbu je stejně osel, udělat žumpu hned vedle zábavního parku.“A šlo se zase na kutě. Pan domácí jen lomil rukama, že tolik chlastu nikdo nemohl vypít! Když jsme mu ukázali navíc prázdnou flašku rakije, s křikem utekl do chalupy :-)

 

 

 

DEN 9: 1.8. Na nedělní ráno nám domácí nachystal teplé čerstvé kravské mléko a opět talíř sýra, tak posilněni jsme se vydali opět kupředu a zároveň vstříc smutnému okamžiku - loučení. Já, Ivoš, Vyšňa a Věrka jsme se od hlavní skupiny odtrhli, a směřovali přímo do Děvína, nejkratší a nejrychlejší cestou v domnění, že stihneme autobus o kterém jsme nevěděli že jede ve 12:30 a to poslední. Do Děvína jsme dorazili kolem půl třetí, po chvíli pokukování pod tabulí a hledání vhodné cestovní alternativy se situace vyřešila za nás, v podobě klučiny našeho věku, že nás za pajcku hodí do Plovdivu. Po domluvě nás tam hodil za 40, což bylo v naší situaci ucházející. Zastavil přímo na nádraží, tam jsme nadobro sundali pohory, a naše nožičky tak mohly vyvětrat, koupili jsme lístky na vlak do Burgasu, který jel až po půlnoci, a co teď, v pět hodin v Plovdivu? Okoupali jsme si nožičky, a zakotvili na zahrádce kde měli Zagorku. Na střídačku jsme absolvovali prohlídky města, do dnes mě mrzí že jsem nechal foťák na zahrádce u píva, objevili jsme luxusní výhled z kopce starobylé čtvrti, na celičké město, které se akorát ve chvílích našeho příchodu topilo v oranžovočervené kráse zapadajícího slunce, zamilované párečky se vodily za ručičky a líbaly, a nám s Ivošem se zachtělo dělat to stejné, ovšem každý s někým jiným :-) Raději jsme zapadli do blízké hospůdky, vysoce romantické, a dali si další točené pivo, poslední točenou dvanáctku před odjezdem k moři. Pak jsme dali ještě několik na cestu, do vlaku, jak se říká, ovšem kdybych věděl co nás ve vlaku čeká, vzal bych si jich šest na cestu. Vlak byl hrůza a utrpení, zbyla na nás špinavá a zaplivaná ulička, kde jsme polehávali, posedávali, postávali a dělali co mohli, abychom noc ve zdraví přežili. Nakonec se podařilo a my v šest ráno vystoupili v Burgasu na nádraží, a za půl hodiny už uháněli busem směrem Sozopol, zřejmě nejhezčí městečko a pláž u moře, kde jsme taky zakotvili, a v devět hodin ráno, v devět ráno jsme milí čtenáři už čvachtali nožkma v 1,8% slané vodě Černého moře. Zažil jsem už pár moří, ale toto moře bylo nejútulnější, nejméně slané, nejkolébavější. Vydržel jsem hodiny dívat se do dáli, na mořskou hladinu, přemýšlet o desítkách knih kde se psalo o moři, a srovnával jsem to s jediným pohledem na širou mořskou hladinu, která má každou chvíli během dne úplně jinou barvu, napadlo mě, že bych u moře a na moři vydržel libovolně dlouho dobu, kdo ví, třeba jsem byl v některém z minulých životů mořským vlkem, nebo jen dítětem co rádo rybařilo u moře, kdo ví.

 

 

 

DEN 10-14: 2.8.-6.8 Pobyt u moře byl od té doby velmi monotónní a stále stejný, ráno jsme vstali, něco udělali k snědku nebo šli něco koupit do městečka, pak se vylepili na písku u moře, koupali se, potápěli, lovili mořské dary a pak je večer vařili a jedli, kolem poledního jsme šli na pivo do blízké ratanové hospůdky, kde si nás zanedlouho oblíbili pro naši přátelsky nadměrnou konzumaci piva, jídla a tequily, tam jsme se taky seznámili s majitelem i kuchařem, občas nám přinesli nějaké caca (smažené malé rybky, jí se i s hlavou a ocasem) bez objednávky a neplaceně, taky nám občas nalili tequilu do piva, jen tak, že jsme češi, no a pak jsme se zase přesunuli k moři, a pak zase večer, rozbalení tábora na malebném útesu nad mořem... Mezitím vším odjela Věrka s Vyšňou dále na jih, prozkoumávat i jiné přímořské lokality, kde se setkali s Koláčkem, mezitím nebo spíše zároveň přijel i Hugo s Pavlem, takže jsme byli zase 4, teď v silnější konstelaci pro hojnou konzumaci piva a tequily :-) Jeden večer jsme nakoupili suroviny na šopák a bouli, díky které jsme se malinko zboulovali a ulehli ten večer opravdu velmi rázně, jiný večer jsme zase pořídili dvě lahvinky tequily (0,7 litru vyšlo asi na 70,- Kč) na pláž, kde jme pak i nocovali, jedna z nejhezčích nocí vůbec – vlhký větřík vonící solí, uspávající šumění vln po celou noc, jemný písek všude kolem…. V podobném obrazu to tak šlo až do pátečního večera, kdy nám jel přímo ze Sozopolu bus až do Sofie.

 

 

 

 

 

DEN 15: 7.8. V sobotu ráno jsme v Sofii koupili něco na cestu, taky Bulharské noviny, abychom vypadali in, a hodinu před desátou kdy nám měl jet bus do Brna se přesunuli na perón, kde - jak jinak - už čekal naloděný parník Group do Brna, v poslední minutě jsme hodili krosny dolů, nalodili se a vyjeli, ani jsem nevěřil, že mě bus unáší zase domů. Na zpáteční cestě jsme jen spali, občas se protáhli venku, skamarádili jsme se s pravou rukou řidiče - nějakou bulharkou co dělala zároveň i jakousi stevardku, pak nám řidiči (kteří měli samostatný podnik s pašováním cigaret a chlastu) dali s Ivošem každému po kartónu Marlborek, abychom je převezli přes hranice, samozřejmě hned po přejezdu si je od nás zase vzali. Dovezl jsem si z Bulharska několik lahviček dobrého vína, co bych u nás pořídil minimálně desetkrát dráž a taky několik rostlinných druhů :-)

 

 

 

 

 

 

DEN 16: 8.8. Po šesté ráno jsme se vylodili na peróně na Zvonařce, řekli žoviální čao řidiči a šli vyhledat nejbližší hospodu pro zapití cesty a návratu. Jedny symbolické (až později posrávací) Krušovice, rozloučení s Ivošem a opět slabá hodinka v buse k domovu, ó jak sladký jsi domove...