Grossglockner – 3798 m. n. m. – květen 2005

 

 

 

PROLOG: Bude to pomalu delší doba, co se toto všechno událo, nicméně vzpomínky jsou ještě stále natolik živé, aby mohl vzniknout tento cestopis. Jak to všechno začalo - na začátku padlo slovo hory, prodloužený víkend a ledovec, kterážto kombinace zní skoro pokaždé skvěle. Pojmy prodloužený víkend a hory byly poměrně známé, ale ledovec zatím moc ne, pokud neberu omrzlé šutry v Tatrách. V knihách od Messnera a jiných poměrně inspirujících autorů toho o ledovcích bylo napsáno dosti, a myšlenka zkusit něco opravdového, něco pro „velké“ sportovce, byla proto více než zralá. Jednoznačně jsem řekl ano. V té chvíli jsem možná matně tušil, že existuje jakýsi nejvyšší vrchol Rakouska, a že se jmenuje Grossglockner, ale zjistit jeho nadmořskou výšku bylo dílem okamžiku – 3798 m. n. m. To byl náš cíl, i když prioritou byl jistě samotný ledovec, naučit se techniky bezpečné chůze po ledovci, jištění, pády do trhlin, vyprošťování, brždění cepínem a spoustu dalších zajímavostí.

 

 

ÚVOD: Vyjeli jsme z pátku na sobotu, v jednu hodinu v noci 7. května 2005, všichni jsme měli v hlavách načtené cestopisy, popisy tras, teorii chování na ledovci a další spousty zbytečností. Místo setkání bylo v nějaké brněnské ulici, kus odtamtud byla Mrtvá liška – nonstop hospa, kam jsme kolem 22:00 zapadli ve čtyřčlenné sestavě (co zároveň i špóruje na společnou chatu) a ladili formu u piva. Po setkání s naším vůdcem Bernym, který byl zároveň i řidič devítimístné Toyoty, jsme objeli Brno a naložili zbývající dva spoluhoraly (nějak se jim nechtělo cestovat nočním Brnem, a radši se doma hezky konzervativně prospali...) a vydali se směrem na Rakousy. Po cestě bylo několik zastávek, jinak jsme většinou pospávali, pojídali nebo popíjeli pivko (ráno jsme pak kdesi vysypali krabici prázdných plechovek). Někdy ráno jsme dojeli k závorám alpské placené silnice, zaplatili poplatek a jali se stoupat do výšin, kopírujíce alpské vrcholky a pomalu směřujíce k parkovišti u chaty a vyhlídky Franz Joseph Höhe. Po cestě jsme párkrát zastavovali, protože silnice byla otevřena teprve týden, údržba prováděla odstřely lavin a odstraňování sněhu, kterého bylo místy i 3 metry. Nutno poznamenat, že "sezóna" začíná v Alpách až v koncem června, tzn. že drtivá většina chat je do té doby zavřená, některé včetně winterraumů, všude je ještě spousta sněhu, a v době kdy jsme tam byli my, se všechno velmi pomalu "rozjíždělo", na cílovém parkovišti bylo jen několik aut, z nichž se drtivá většina (všichni kromě nás) přijela jen "podívat" na vyhlídku do krajiny, přičemž většinou bylo mlhavo nebo sněžilo, takže vyhlídka byla velmi sporadická. Za celou cestu jsme nepotkali živou duši, dalo se říct, že jsme měli celý ledovec Pasterzenkees naprosto pro sebe, se vším jeho ledem a sněhem, kterého bylo v době našeho příjezdu asi 10 -40 cm, včetně čerstvě napadeného. Původní záměr bylo nechat auto na parkovišti Franz Joseph Höhe, a dostat se na chatu Erzherzog Johann Hütte, kde bychom přenocovali, a druhý den vyrazili na Grossglockner. Tento rok byl ovšem winterraum chaty Erzherzog Johann Hütte mimo provoz. Proto jsme plán trasy upravili, a za naši noclehárnu posloužil winterraum chaty Hofmannshütte, kam jsme se vypravili z parkoviště Franz Joseph Höhe. Ale nepředbíhejme.

 

 

 

DEN 1: Jak už jsem poznamenal v úvodu, dorazili jsme po několika zastávkách na parkoviště Franz Joseph Höhe, tam jsme už byli z tepláčků a sandálků převlečeni do goráčů, gelanotsů, impregnovaných bot a podobných nesmyslů moderní doby, a byla nám rozdělena výstroj. Nějaký šťoural přišel na malou chybičku v původním plánu cesty, cituji: „...ráno výstup na chatu Hofmannshütte, ubytování ve winterraumu, rozdělení a seřízení výbavy...“, to znamená, že jsme měli všechno vybavení dostat až nahoře na chatě, takže by si chudák Berny musel osmero maček, helem, cepínů, úvazků a čtvero délek lana nést nahoru sám, a když jsem viděl ten pytel - nic proti Berny - ale to bys asi nedal :-)) Zasmáli jsme se, každý si přivázal cepín, helmu a někdo i lano na batoh, mačky jsme měli vlastní kdesi v batohu, a vydali jsme se pomalu nahoru po vyasfaltované cestě, ke spojnici Franz Joseph Höhe – Hofmannshütte, která se na fotkách jeví jako spojnice po vrstevnici, poměrně široká a pohodlná, s čímž se taky počítalo. Jenže - psal se sedmý květen, a v 2369 m. n. m. byla ještě pořád poměrně hlubší zima, takže ač slunce zrovna ten den svítilo a občas proletěly sněhové vločky, cesta byla v četných úsecích zavátá sněhem, který ji přetínal pod úhlem 45°. Chůze bez maček po takovémto terénu byla poměrně obtížná, i když náš vůdce svými skelety vysekával stupy, i tak jsem po chvíli nehrdinsky sundal z batohu cepín a nasadil návleky, a pomalu jsme se šinuli bez jištění k začátku cesty na Hofmannshütte. Došli jsme na konec posledních staveb, kde voněla (jak mi přišlo) svíčková a mimo jiné uznali, že dál to asi po chodníku ve vrstevnici nepůjde, cesta v šikmém firnu byla krkolomná, takže jsme se museli nějak dostat dolů, na ledovec, asi o 260 výškových metrů níže. Vracet se nám nechtělo, proto jsme vytáhli lana, a slezli a slanili několik vyhlídek až na hlavní parkoviště, odkud už vedly dolů schody přecházející v sestupovou cestičku, místy pokrytou asi 30 cm sněhu. Nevím jak ostatní, ale já byl poměrně unešen vyhlídkou na hory a ledovec před námi, tak jsem tam chvíli stál, kochal se a občas něco vyfotil. Asi mě nikdy nepřestanou fascinovat hory, to všechno co dokáže příroda, jakoby naoko neřízena žádnou vyšší silou, divokost a dokonalý záměr, který je v tom všem skryt. Setkali jsme se všichni zase až dole, tu jsme něco málo pojedli, nasadili poprvé kompletní výstroj, a vlastně poprvé a naposled i mačky - bylo hodně sněhu, samotný led (a to jsme byli na ledovci) jsme prakticky neviděli, a začali jsme trénovat brždění cepínem, jak padat na cepín, jak brzdit s mačkama a bez nich. Pak přišla zajímavá tématika jak zajistit kolegu na laně když spadne do trhliny, což u některých od přírody silnějších jedinců nebyl až tak velký problém, jako pro ty slabší ano. Přece jenom když člověk i s batohem vážící 100 kg visí na laně, a druhý má nahoře to lano udržet a jaksi zajistit, aby mohl popřípadě sám pomoci uvíznutému, není to žádná legrace, naštěstí jsme tuto zkušenost nemuseli ověřovat v praxi, tedy ne na 100 %. Po tom co jsme si dostatečně vyhráli, jsme se navázali do tříčlenných družstev (Berny – Vanda – David, Vyšňa – Chose – moje maličkost, Zdena – Oli – Hugo) a vydali se po ledovci asi 2 km směrem k Hofmannshütte, nebo spíše pod ni. Ztratili jsme tak dohromady nejméně 500 výškových metrů, při sestupu, a zase při výstupu. Navíc výstup k samotné chatě byl poměrně krkolomný, stoupali jsme po jižní stěně, bylo něco málo nad nulou, stěna byla z ruly místy značně zvětrané a erodované ledem a vůbec tamními podmínkami, většinou bez sněhu a ledu, mačky byly tím pádem nepoužitelné. Kde byl chodníček ze sutě a hlíny prorostlý travou, tam se šlo hezky, ale kde byla pouze zvětralá rula byl výstup místy až nebezpečný, občas se lano nebezpečně napnulo, a myslím že nebudu přehánět, když napíšu, že sami za sebe bychom se nahoru někteří z nás nedostali, a nebo - v půli sjeli zase hezky dolů, a pád s dvacetikilovým batohem na zádech plným piva, rumu, jídla a podobných potřebností by asi neskončil úplně košer. Po dvou hodinách výstupu se v mlze a vločkách objevilo něco jako zábradlí chaty, kdosi poznamenal že to nebude Hofmannshütte, ale já tajně doufal že to je místo kam směřujeme, a měl jsem pravdu. Dveře byly zaváté sněhem, i v chodbičce byl sníh. Byli jsme možná první návštěvníci chaty letos, přece jen do začátku sezóny bylo ještě 50 dnů. To ale nemohl zkalit naši radost nad místem noclehu, navíc tak útulným. Pomalu jsme vybalili, převlíkli se do něčeho suchého (naděje, že mokré věci co jsme sundali do rána uschnou byla naprosto bláhová, ovšem jiskřička hořela v každém z nás) a vařili čaj ze sněhu, popíjeli R.U.M. a pivo (myslím, že bych hodně přemýšlel zdali vezmu tolik zásob, kdybych věděl že nepůjdeme po vrstevnici ale cestou sestup-výstup) a byli jsme spokojení, byli jsme přece všichni tam kde jsme chtěli být. Ještě než se zešeřilo, jsme stačili zacpat rozbité okno polystyrenem, někdo ho z neznalosti před námi zakryl jen matrací, která byla nasáklá vodou a sníh propadával do místnosti. Zapálili jsme svíčku (byl jsem jediný kdo se s ní táhnul?), někdo i čelovku, častovali jsme se příběhy a postřehy, jako např. že stejnou cestou jakou jsme sem vyšli se dolů asi nedostaneme a podobně. Spánek přišel prakticky okamžitě, v noci mě probudilo dost blízké dunění, myslel jsem že je to lavina, ze svahu ve kterém chata stála se mohla valit přímo na nás, pak jsem zase usnul, až ráno jsem si uvědomil, že to byl jen vítr co se opíral o chatu.

 

 

DEN 2: Ráno jsme pomalu vstali, myslím že kolem 7-8 hodiny, něco pojedli, uvařili ze sněhu čaj, a připravili ze sněhu i vodu do termosek a lahví, a po 10 hodině jsme vyrazili. U chaty začínal zasněžený chodník po které jsme se vydali jakoby směrem dál od chaty, cesta po které jsme včera přišli byla pro sestup dolů nepoužitelná (pamatuji si jak tam někdo pronesl větu – „...na tohle já už asi nemám...“). Z cesty se vyklubal poměrně pohodlný turistický chodník, který nás navedl sněhovým polem až dolů na ledovec. Tam jsme se zase navázali do obvyklých trojic, a vydali se směrem pod Franz Joseph Höhe, kde byla velká trhlina, asi 4 m vysoká, a 7m široká, navíc se do ní dalo nalézt z druhé strany, takže jsme natáhli lana na rybáře, zajistili, a dva "spadnuvší do trhliny" nastoupili ze spodu a měli se z ní vyprusíkovat. Zkusili jsme si to všichni, někomu se dařilo líp a někomu zase hůř, někoho jsme pomohli vytáhnout, každopádně po pádu do skutečné trhliny by situace asi vypadala trochu hůře a obtížněji, nicméně aspoň jakési zkušenosti jsme měli, kdyby přišlo na lámání chleba. Zkusili jsme si i pády do trhlin ve dvojici na laně, s tím že jeden padá a druhý se snaží pád zastavit, což bylo velmi efektní pozorovat jak "slabší" jedinci ty "silnější" stěží zachraňují, kdyby se to stalo v reále, a trhlina byla hluboká deset metrů, možná že někteří by museli prusíkovat až z těch skoro desíti metrů nahoru :-) Takto jsme si vyhráli celý den, slunce krásně svítilo, a všichni jsme se krásně přismahli. Grossglockner nám ukazoval svůj vrchol, a z nížiny ledovce vypadal opravdu „vysoko“. Po hrátkách, které byli zároveň i jakýmsi tréninkem a sběrem zkušeností, jsme se pomalu vydali opět směrem k Hofmannshütte, poslušně navázáni na lano, ťapajíce každý tempem toho před ním, někdy v podivné letargii bílého nekonečna rozprostírajícího se všude kolem, občas myslíce na trhliny ukryté ve sněhu, které se nám za celý čtyřdenní pobyt na ledovci neukázaly, pokud jsme je sami nevyhledali. Večer jsme popíjeli R.U.M. a taky 96% špiritus v čaji (tehdy jsme ještě nevěděli že nám pomůže ve svízelných situacích, a to hned 2x), který nikomu kromě Bernyho a mě nechutnal (holt špiritus, nápoj bez fantazie, žádné kecy, zato rovnou k věci...) ale zahřál nás velmi hezky. Pokud byste někdo četli cestopis z letošních velikonoc (škoda, ještě jsem žádný nenapsal :-)), pochopili byste, proč se k rumu hodí jahody, proto jsem vytáhnul konzervu jahod, kterou jsme s rumem (někteří i bez něj) svorně zkonzumovali. Další den nás čekal kýžený výstup na Grossglockner, vstávat jsme měli pomalu ještě za tmy, takže odchod na kutě byl velmi časný, a po 20:00 hodině jsme byli už ve spacáku.

 

 

DEN 3: Výstup na Grossglockner, vstávání po 5 hodině ráno, během hodiny jsme byli nasnídaní a v plné výstroji si to šněrovali směrem dolů, abychom hned vzápětí mohli ťapat zase nahoru. Samozřejmě navázaní na lano, postupovali jsme směrem k protějšímu svahu, který končil 3798 m vysokým Grossglocknerem. Postupovali jsme střídavě sněhovými splizy, erodovanými chodníky ze sypajících se kamenů které občas putovaly i směrem na nám, občas poměrně exponovanými úseky s jištěním, které naštěstí nebylo potřeba. Postupovali jsme po trase Normalweg, přes Frühstückplatz (2793 m. n. m.) po zasněženém ledovci Hofmannskees, s několika zastávkami směrem k Erzherzog Johann Hütte (3454 m. n. m.)  V jisté fázi výstupu jsem začal počítat kroky do další pauzy, bylo jich 10-12 a byly naprosto pravidelné, pociťovali jsme všichni zhruba stejně potřebu zastavit a nabrat dech, možná kvůli o něco málo menšímu obsahu kyslíku, nebo jen zvýšené námaze. Na předposlední vyhlídce jsem zjistil, že mi mačky "prorazily" plechovku piva Zubr, kterou jsem nesl k vrcholu a pivo vteklo do sáčku s müsli, nicméně hlad byl hlad, a müsli bylo takto obohaceno o další složky, a co na tom že si ho děti dávají ráno s mlíčkem, proč bychom si ho my nedali s pivem! Müsli pak kolovalo celou partou, aspoň jsem nemusel nahoru nést tolik, a - myslím že pivo v něm nikdo nepoznal, jen jsem malinko zalitoval, že si nahoře nepřipijeme. Chaty Erzherzog Johann Hütte jsme - bohužel asi 150 výškových metrů - nedosáhli (nejvýše dosažený bod trasy tedy asi 3300 m.n.m.). První šlo družstvo v čele s naším vůdcem, druhé šlo naše družstvo, a poslední šlo Zdenovo, ti se pak malinko zpomalili, a na poslední zastávce, kde už bylo vidět na chatu Erzherzog Johann Hütte na níž byl vidět pohyb lidí, jsme rozhodli o návratu. Sníh, který pokrýval ledovec úplně všude a jehož vrstva byla 30-50 cm bránila v rychlejším pochodu, a navíc pochod byl dost únavný, takže jsme nedošli ani k chatě Erzherzog Johann Hütte a to už bylo hluboce po poledni. Takže časový harmonogram akce nevyšel, možná s noclehem na Erzherzog Johann Hütte, (ale tam nocovat nešlo? - nebo možná ano, kdo ví!) kde bychom načerpali síly a hlavně sněhem ztracený čas, proto jsme na vyhlídce dali poslední pauzu, a obrátili jsme naše kroky zpátky k Hofmannshütte. Cesta dolů netrvala snad ani 2 hodiny, a o něco méně trvala cesta nahoru k Hofmannshütte. K chatě jsme došli ještě za světla, ale je jisté, že bychom se na vrchol a pak zpátky za světla zřejmě nedostali. V chatě se jaksi kupodivu našlo asi 6 dvanáctistupňových Plzní v plechu, které urychleně zmizely v našich útrobách. Pak se vařil čaj, popíjely zbytky rumu, dojídaly veškeré zásoby, abychom se s nimi druhý odjezdový den nemuseli táhnout zpátky do kopce a nakonec i domů. Vyrábět vodu ze sněhu byl počin poněkud energeticky náročný, tak jsme museli Vyšňův benzínový vařič naučit pracovat i na lihu, což se docela bez problémů podařilo, a líh nám tak pomohl rozpustit několik kilo sněhu, což byla druhá pomoc (hned po vnitřním zahřátí) od flašky s lihem. Spát jsme šli opět docela brzy, po celodenní námaze nebylo divu.

 

 

DEN 4: Ráno jsme vstali tak nějak kolem osmé, pomalu se sbalili, posbírali po sobě odpadky které jsme vzali s sebou, rozloučili se s chatou, udělali posledních několik fotek, a odloudali se směrem dolů, po ledovci navázaní leč bez dodržování jakýchkoliv pravidel bezpečné chůze jsme šli vedle sebe, až pod Franz Joseph Höhe, a tam nahoru posledních 260 výškových metrů k autíčku. Trochu jsem cítil koleno, patrně přetažené z předchozího dne, tak jsem se malinko loudal, sbíral kamínky do akvárka, fotil poslední fotky. U auta jsme se převlékli, zašli si konečně na pořádnou toaletu, a chystali se odjet. Po prvním otočení klíčkem v zapalování bylo jasné, že se náš pobyt v Alpách ještě malinko prodlouží. Bylo to jasné, u nás po skončení zimy přestanou dávat do nafty zimní aditiva (snižující viskozitu a bod tuhnutí nafty), kdežto v Alpách bylo jednu noc i kolem -10°C, takže nafta v tenkých místech v hadičkách ztuhla. Co teď? Alpští horalé nám moc nepomohli, akorát jsme zatlačili auto pod střechu na letní parkoviště kde nebyl sníh, tam jsme auto nadzvedli, Berny v roli mechanika odšrouboval kryt vany, a nahřívali jsme motor dvěma zbylými vařiči. Občas jsme zkusili nastartovat, bezúspěšně. Pak někoho napadlo nalít do ešusu špiritus, bylo ho víc jak půlka, zapálit a ohřívat spodek auta pod nádrží. Ač to vypadalo poněkud nebezpečně, nafta je kapalina třídy nebezpečnosti II., takže bod vzplanutí nad 100°C, nemuseli jsme se ničeho bát. A vskutku - po asi dvou vyhořených ešusech (po půl deci na dně) Toyota naskočila na první drcnutí, zajásali jsme, a s dvouhodinovým zpožděním vyrazili směrem k naší vlasti. Tak nám flaška pitného 96% špiritusu posloužila vlastně hned třikrát - na pití, na získání vody ze sněhu a umožnila nám i odjet zpátky do vlasti. Po cestě jsme pak zastavili asi jen jednou na rakouskou sekanou v chlebu, a kolem půlnoci jsme byli bez problémů doma.

 

 

EPILOG: Je zhruba dva měsíce po návratu z Grossglockneru, a přesto ve mně stále přetrvávají emoce a zážitky z tohoto výletu, či spíše výstupu, a i když se nos a tváře dávno oloupaly a opálené brýle přestaly budit pozornost kolemjdoucích, přesto ještě dlouho bude znít někde uvnitř mě hornatá krása alpských vrcholků, bílých údolí, i mnohdy nebezpečných cest a výstupů, noclehů bez vody, tepla a elektřiny, usínání ve skupině lidí kterým můžu důvěřovat a jimž můžu na laně svěřit svůj život. Byla chvíle, kdy mi do koutku oka vkanula slza, byla to osamělá a opuštěná slza pochopení, radosti nad tím jací jsme, nad sounáležitostí se vším kolem, se sebou navzájem, bylo to v okamžiku kdy už bylo jasné, že se nahoru nedostaneme, a že všichni jako jeden muž nebo jako jedna žena svorně a společně sestoupíme dolů, že nikdo z nás nebude sklízet ovoce vítězství, ale ani ovoce porážky, cítil jsem v tu chvíli obrovskou sílu nás všech, jen škoda, že této síly není plný celý svět, asi by se žilo jinak. A v těch několika chvílích mi proletělo hlavou stovky myšlenek, myšlenek nad vámi všemi, nad tím jak dlouho vás znám, co o vás všechno vím, a jak jste mi přirostli za ty léta k srdci, a možná, že nepatrná slza skrytá v koutku oka pod sklem brýlí, byla dítětem i těchto myšlenek. Tak – zase někdy – a někde.