Cestopis INDIE – 2006

 

 

DEN 1 (středa 11. ledna 2006): Středeční ráno bylo ušmudlané, jako většina lednových zimních rán, obzvláště kolem páté hodiny ranní, to má slunce ještě dvě hodiny čas, než ukáže aspoň své světlo, když ne teplo. Po poměrně poklidné noci u známého jsme se předem sjednaným taxíkem vydali na letiště. Taxikář byl stotřicetikilový chlápek, který se nám svěřoval s rodinnými problémy, například že mu žena nasadila parohy, a že by hned jel s námi do Indie, naštěstí po vyndání zavazadel z kufru starého mercedesu a shrábnutí pětikila odfrčel dospat středeční ráno. Na letišti proběhlo vše bez sebemenších zádrhelů, chvíli jsme počkali na odbavení, a už jsme se vezli směrem Miláno, kde jsme dosedli někdy kolem deváté. Po prohlídce, zdali nemáme zbraně a bomby, jsme šli na poslední evropské pivo do Italské pizzerie, která nás potom hostila i na cestě zpět. Odbavení směr Dillí proběhlo opět bez problémů, jen těch lidí bylo všude jaksi víc. Už v Praze na letišti jsme si všimli trojičky kluka s dvěma holkama, které jsme potkali na poměrně nečekaném místě, ale nepředbíhejme. Let proběhl bez komplikací, občas to s námi hodilo, ale to při zadním větru skoro 250 km/h není nic neobvyklého, aspoň jsme tam byli o hodinu dříve. Alitalia (jakožto nejlevnější poskytovatel letenek do Indie) se s občerstvením moc nepředvedla, ale jako studená svačinka to stačilo, a těsně před osmihodinovým doletem zase, takže jsme do Dilí přiletěli lehce sytí. Nutno zmínit, že v letadle před námi seděla indická rodinka, otec s bratrem a dvěma dětmi, matka s dalšími dětmi seděla před nimi. Ke konci bylo o zábavu postaráno, otec si moc svých dětí nehleděl, a tak dítko (které jsme nejspíš něčím zaujali) na nás začalo plivat (no dejte takovému hnědému zlobivci facku), tak jsme se statečně kryli novinami. Jinak až na toto zpestření, probíhal let opravdu bez problémů. V Dillí bylo dle palubního teploměru kolem 13°C, což je na Dillí poměrně málo, ale lehká mikina to spravila. Po vystoupení z letadla mě asi nejvíc upoutal podivný smogovitý zápach a mlha všude kolem, která po sto metrech tvořila již patrnou clonu na konci letištní haly. Že to v Indii nebude jednoduché, bylo patrné již doma, z cestopisů, ale že se předvedou hned na letišti… Odbavení probíhalo vcelku pomalu, museli jsme vyplnit imigrační formulář s čísly pasu a víza, a hlavně kde budeme v Dillí bydlet, což jsme samozřejmě nevěděli, prostě kdekoliv kde to bude levné, což se o půlnoci jejich času mohlo taky hodinu hledat. Nicméně „hotel in Delhi“ úředníka uspokojil natolik, že přestal naléhat, a propustil mě do víru velkoměsta. Nutno dodat, že kousek od přepážky prasklo nějaké potrubí, a všichni kdo neměli z personálu co na práci, se přišli podívat, jak z podlahy vyvěrá pramínek, který se uklízečka snažila vysát vysavačem, a divila se že pramen potom na chvíli zmizí, a pak se zase objeví, silněji než předtím. S naším odchodem začal situaci řešit nejspíš povolaný personál, když na vzniknuvší pramen nasadil coulovou požární hadici, a vodu odvedl do jakéhosi kamrlíku ve zdi. Zavazadla dorazila v pořádku, úspěch byl že dorazila vůbec, tak jsme si je hodili na záda, vyměnili každý u blízké směnárny asi 20 EUR (1000 Indických rupií) a šli sehnat odvoz do čtvrti Mine Bazar, kde jsou nejlevnější hotely a guest hauzy. V okénku jakési pseudocestovky, kde na nás za sklem hledělo asi 8 lidí chtěli za odvoz do námi jmenované čtvrti (asi 12km) 500 rupek za každého, tak jsme jim teda řekli, že ne, a šli pryč. Na volání osmi hrdel za sklem jsme nedbali. U východu z letiště se nám naskytnul poměrně magický pohled – za asi metr vysokým železným zábradlím čekalo asi tisíc lidí, většinou majitelé nebo řidiči taxíků a motorikší, a chtěli konkrétně nás odvézt kamkoliv, nejlépe před hotel, s jejímž majitelem mají dohodu že dostanou bakšiš za každého přivezeného, samozřejmě bakšiš zaplatíme my k ceně hotelu. Snažili jsme se jim nedívat se do rupkolačných očí, a šli dál, nedbajíce ničeho. Samozřejmě ti otrlejší se za námi rozběhli, bylo jim jasné (a nám taky) že 12 kiláků pěšky s dvaceti kilogramy na zádech nepůjdeme, a chtěli z nás něco mít. Kdosi navrhl nabídku za 350 rupek pro oba, což se nám zdálo být docela v pohodě, tak jsme šli za řidičem probíjejícím se zástupy dalších čekajících řidičů. Naše taxi bylo zaskládáno dalšími pěti taxíky, které náš řidič nějak záhadně odtlačil (něco jako tetris; okolní auta neměli zařazenou rychlost a zataženou ručku) a my měli konečně cestu volnou. Bylo něco málo po půlnoci (jejich času, u nás bylo teprve půl osmé večer) a provoz byl vcelku klidný, znamenalo to že jsme se skoro neustále pohybovali kupředu, za neustálého troubení, předjíždění a kličkování mezi částečně osvětlenými nebo neosvětlenými náklaďáky a auty, nakonec jsme se tedy do čtvrti Mine Bazar dostali, taxikář samozřejmě zastavil před hotelem který nám vybral on, ale na naše poměry byl příliš drahý, tak jsme kousek vedle našli ubytování za 350 rupek pro oba (80,- Kč na hlavu, v Dillí je draho). Malý pokoj s dvoupostelí u stěny, barevnou televizi s HBO a koupelnou, dokonce s evropským záchodem, voda ovšem studená, nicméně jako úvod do dalších noclehů v Indii to bylo dobré. Už při placení dvou nocí v tomto hotelu jsem si všiml malé webkamery nad pultem, která snímala kohokoliv kdo stál u pultu, a jak se ukázalo, filmovala i nás, a po nenadálém telefonu že má jeden z nás jít dolů (ukázalo se že nemůžou pochopit slovo Czech Republik a Česká republika – po vysvětlení že je to stejné, bylo vše v pořádku) se ukázalo, že se mimo jiné baví naším obrázkem u recepce. V televizi jsme chvíli sledovali místí stanice, plné „vybělených“ Indů a Indek, jim podobné jsme za celou dobu samozřejmě ani jednou neviděli. Do města jsme „naostro“ vyrazili až další den, již dospaní na místní časový posun.

 

DEN2 (čtvrtek 12. ledna 2006): Druhý den jsme dospávali časový posun, proto i naše vstávaní se odehrávalo poněkud později, a to v 11:45. Na ulici byl již dávno ruch, lidé tu jsou zvyklí vstávat se svítáním, a po tvrdém spánku nás probudilo troubení, a podivný hukot, který patřil naftovému generátoru co byl dole v ulici vedle hotelu. Náš pokoj byl bez oken, ve třetím patře, a pomalu se plnil vybitými okny v chodbě a netěsnícími dveřmi namodralým smogem z naftového generátoru. Nejspíš nešla elektřina, a „luxusní“ hotel jako byl ten náš, si přece nemohl dovolit být bez elektřiny, a tak nahodili generátor. Postupně jsme vykonali ranní hygienu, teplá voda samozřejmě netekla, spokojili jsme se se studenou, příjemně nás probudila, ale po chvíli voda přestala téci úplně, naštěstí jsme ji už nepotřebovali. Kolem 12:30 jsme již byli ve městě, trochu jsem se obával opustit bezpečí pokoje, ovlivněn desítkou přečtených cestopisů o Indii a životě v ní, jsem byl plný očekávání, jak mě ulice a lidi v ní přijmou, jestli to pro mě nebude příliš silné kafe, nicméně se tento okamžik nedal oddalovat donekonečna a jednou nastat musel, jen si vzpomínám, že jsem měl nohy malinko nejisté v kolenou, a určitě to nebylo dvěmi panáky slivovice z předešlého večera :-) Prosklennými dveřmi hotelu jsme vyšli přímo na ulici, jejíž čilý ruch plný cyklo, moto i autorikší nás bezezbytku pohltil, neskutečné množství pohybujících se lidí nosících všechno možné a podivný opar a smog atmosféru jen dokresloval. Neušli jsme ani dvacet kroků, a už u nás zastavila motorikša (tříkolka s motorem o objemu 125ccm, řídítky, jedním sedátkem vepředu a dvěma vzadu, obvykle pokryta zelenožlutou celtou, jak někteří poznamenali z - helikoptéry), její řidič na nás pokřikoval odkud jsme, a kam jedeme, a my že chceme dál do čtvrti Mine Bazar, kde měly být levné obchůdky, a kousek i nádraží, kam jsme potažmo směřovali. Rikšák kývl na cenu, kterou jsme usmlouvali na 20 rupek (10,- Kč), což byla cena ideální, mezitím z nás dostal informaci že jsme tu poprvé a vlastně první den, a nějak nám začal vnucovat myšlenku, že nás zaveze k cestovní kanceláři, kde si můžeme rozplánovat celou cestu přes Indii, samozřejmě i koupit lístky na vlak či letenky, prostě cokoliv co budeme na naší cestě potřebovat. Pracně mu vysvětlujeme, že nechceme, ať nás zaveze tam kam chceme my, on kýve hlavou že rozumí, a už nás unáší neznámo kam. Samozřejmě nás veze tam kam chce on, k cestovní kanceláři se kterou má jakousi smlouvu na dovoz turistů. Po chvíli přemlouvání vstupujeme do kanceláře, nějak se nám to nezdá a nelíbí, lidé uvnitř, jednání pseudomajitele, arogantní nabídka cesty kamkoliv a za zaručeně nejlepší ceny. Nějak se z toho vykrucujeme, platíme rikšákovi který čekal i tučnou provizi z naší „koupené cesty po Indii“ a jdeme kousek pěšky. Po chvíli nás zase oslovuje rikšák, říkáme kam chceme a kolik mu za to dáme rupek, nasedáme a pracně nám vysvětluje, že nás zaveze k zaručeně „státní“ cestovce, kde jsou nejlevnější lístky na vlak. Necháváme se ukecávat, a pak smutně souhlasíme. Veze nás oklikami ke zmíněné cestovce, s podivným očekáváním vstupujeme dovnitř, kde nám mladý Ind vypadající spíše jako Arab plánuje naši cestu po Indii, ve stylu noc v Jaipure, včetně hotelu, přejezd do Agry, dvě noci v hotelu, potom přejezd do Varanasi ke Ganze, tady tři noci v hotelu, a odtud vlakem do Darjeelingu, a zde opět dvě noci v hotelu. Ptáme se na cenu, něco ťuká na kalkulačce a ukazuje nám displej, je na něm částka 250. Ptáme se v jaké měně, a dovídáme se že v dolarech. Docela nám to bere dech, ale zase na druhou stranu je to cesta včetně ubytování přes celý sever Indie, tak jsme lehce rozpačití. Ind odchází, nechává nás o samotě, abychom se poradili. Přesto se nám zdá cena poněkud vysoká, zvláště když celá moje hotovost je asi 500$. Asi půl hodiny přemýšlíme, pak jeden z nás vstává, ze slušnosti se ptáme do kolika hodin mají otevřeno, že se zastavíme později. Vycházíme s pocitem jakéhosi ulehčení a prcháme pryč, kde nás loví zase další motorikšák. Beze slov nastupujeme, a až v kokpitu se domlouváme na cestě na nádraží, prve nechápe, ukazujeme mu v průvodci mapu, a on pomalu začíná chápat, kličkováním nás veze poprvé za celý den správně - k nádraží Old Dillí. Zde vystupujeme, ptáme se na turistickou prodejnu jízdenek, vojáci kteří jsou po zuby ozbrojeni nás kupodivu správně navigují a my nacházíme kýženou místnost, čistou, klimatizovanou, plnou nám podobných - turistů z Evropy, z Japonska a Číny, Ameriky, usedáme do křesílek, kterými se lidé posunují pomalu směrem k přepážce s úředníkem drah, mezitím nám kdosi vysvětluje, že musíme vyplnit cestovní formulář, kde jsou naše jména, čísla pasů, místo kde bydlíme, kam chceme cestovat, a kam potom. Asi po dvaceti minutách jsme na řadě, a bavíme se s úředníkem, on vepisuje naše údaje do počítače (myslím něco ve stylu 386DX, 16MB RAM…), kontroluje naše pasy, počítá cenu - 36$ až do Varanasi, což je mnohonásobně méně než nám nabízeli v cestovkách. S úsměvem na rtech platíme, rozjařeni ušetřením více jak 200 dolarů. Vydáváme se opět vstříc velkoměstu, a jdeme pěšky ke kýžené čtvrti Mine Bazar, kde má být velmi lacino. Od okamžiku probuzení jsme neměli v puse, a tak se necháváme zlákat „vyvolávačem“ do vegetariánské restaurace, bez domluvení ceny usedáme k relativně čistému stolu, po chvíli nám nesou plechový džbán s vodou, a dva plechové kelímky utřené před našimi zraky ušmudlanou utěrkou, máme ale žízeň, beze slova se na sebe díváme, jako ve snách nalévám čistou vodu, kapeme do ní citron, a chutnáme. Je příšerně měkká, chutná jako destilovaná, jen citron z ní dělá pitelnou. Po chvíli nám donášejí domluvené jídlo, typický indický dhál – bílá rýže, zelenina na dva způsoby, opékané brambory, karí – omáčka na zalití rýže, něco jako hustá polévka, obvykle silně pálivá, stejně jako zelenina, čapátí – placky z pšeničné mouky pečené na rozpálené hliněné plotýnce, k tomu je v dalších prohlubních plechového podnosu syrová zelenina s šalotkou (červená cibulka), bílý jogurt na zajedení pálivé chuti, a nakonec malý kousek velmi podivné zeleniny, bizardní chuti, na první dojem nechutná, ale přitom fascinující, scvrknou se po ní a zase roztáhnou všechny chuťové buňky, ochutnáte jednou, a říkáte si už nikdy, ale po pár soustech rýže se zeleninou opět vkládám do pusy onu bizarnost, zase a znova, není to nepříjemné :-) Zapíjíme vodou z pochybného zdroje a vzpomínáme na paní doktorku z hygieny a její varování ať nepijeme nic co není balené v PETce :-) a lehce vzrušeni očekáváme co to s námi udělá za pár hodin... Nicméně při placení jsme lehce zaskočeni, náš předpoklad 50 rupek za jednoho se asi čtyřnásobně navyšuje, a my v šoku platíme 350 za oba, ale asi jsme zchladit potřebovali, po nadšení jak levně jsme nakoupili lístky na vlak je nutno být stále na pozoru, a zavádíme pravidlo číslo jedna: bez domluvy ceny předem, nic nepodnikat. Zkoprnělí a s nadávkami na ně i na sebe odcházíme do nitra čtvrti Mine Bazar, do reje obchůdků a stánků s čímkoliv co se dá prodat a zpeněžit. Nekupujeme však nic, žádné suvenýry, na to bude čas během posledního dne těsně před odletem. Nicméně zaujal nás stánek s podivnými různobarevnými balíčky, dozvídáme se že je to žvýkací tabák, který kolem nás žvýkají úplně všichni, muži, ženy, mladí i staří. Nutno dodat, že na žvýkání tabáku je závislého asi 20% obyvatel Země, a v zemích EU je od roku 2002 jakákoliv jeho forma zakázána. Proto kupujeme po jedné až dvou rupkách sáčky, které si necháváme na večer a klid hotelového pokoje. V rušné a chudé čtvrti Mine Bazar trochu bloudíme ve špinavých uličkách přeplněných stánky, lidmi, motajícími se krávami, kozami a potulnými psi plnými svrabu. V jakési slepé uličce na nás děti házejí kameny, a o kus dál po nás jiné děti chtějí deset rupek jako daň z toho, že jsme bílí a nejspíš pro ně i nechutně bohatí turisti z Ameriky. Cestou nás oslovuje také podivný chlapík, cosi nám anglicky šeptá, rozumět mu moc není, ale po několika minutách chápeme, že nám chce prodat kokain, marihuanu nebo hašiš, prostě cokoliv co bílí gaidžinové (z japonštiny – cizinec, vetřelec; pozn. autora) můžou chtít. Samozřejmě s díky odmítáme a on na nás nechápavě kouká, jak odcházíme. Taky nemusíme vyzkoušet všechno co se nabízí, i když za peníze jaké by to stálo tady, bychom to nejspíš nesehnali ani v Kolumbii uprostřed plantáže koky :-) Mezi další silné zážitky patří přechod tříproudé silnice, kde se mísí cyklorikše, motorikše, autorikše, klasické osobáky, náklaďáky, autobusy s pěšími táhnoucími vozíky se zbožím a stánky, a do toho zasahují posvátné krávy svým apatickým postojem vůči všudypřítomnému a uši drásajícímu troubení. Dlouhou chvíli jsme stáli na krajnici, ofukovaní prachem s postrkáváni Indy chtějícími taky přejít, nakonec jsme se tedy odhodlali k přechodu, ale že to dokážeme bez újmy na zdraví jsem nevěřil, nicméně nakonec se to podařilo. Po další hodince bloudění a motání se v uličkách nacházíme svůj hotel, kde se vrháme na postel, přece jenom nejsme ještě plně aklimatizování na časový posun, během několika minut a kulisy HBO usínáme spánkem unavených. Probouzíme se až za tmy, která kolem sedmé pomalu sedne na město plné smogu, troubení však neutichá, ruch pokračuje i za tmy, doplňované světlem petrolejek a svíček u stánků chudých, a řevem naftového generátoru u stánků bohatších. Troubení utichá až kolem desáté, kdy rachotí zavírané plechové žaluzie stánků. Na pokoji zkoušíme po pár kolečkách salámu Vysočiny z domova a tvrdého chleba, koupený tabák. Sypeme na ruku špetičku, mačkáme do kuličky, vsunujeme za ret, příjemně pálí, necháváme se unášet lehce povznášivým pocitem z něčeho neznámého, nového a neotřelého. Chvíli sledujeme indické kanály, na kterých v reklamách vystupují vybělení a nebo co nejsvětlejší Indové, je zde cítit touha být poevropštění nebo poameričtění, dojem z toho všeho umocňují reklamy na Magi, Coca-Colu a další západní značky, namlouváme na digitální záznamník formou reportáže události celého dne, a pak jdeme spát, lístky na zítřejší vlak do Jaipuru jsou na 7:15, takže nás čeká vstávání před šestou, ještě nastavuji na mobilu budík, pro jistotu na dvě zvonění.

 

DEN 3 (pátek 13. ledna 2006): Další den ráno jsem vytáhnul špunty z ucha, a první co jsem uslyšel, bylo troubení aut z venku, a první co jsem uviděl, bylo jak si Jirka čistí zuby. Hluk zvenku mi byl podezřelý, a Jirka mi hned za tepla řekl, že jsme zaspali, na mobilech jsme samozřejmě nechali evropské časy. Byl holt pátek 13. Takže nám vlak na který jsme měli koupené lístky nejspíš ujel. V poslední křeči jsme provedli okamžité sbalení a opuštění hotelu, leč na nádraží jsme přijeli přesto pozdě, vlak už odjel, zřejmě nedodržel pověstné indické několikahodinové zpoždění. Bylo potřeba koupit nové lístky na vlak do Jaipure, tak jsme zašli do známé turistické kanceláře na nádraží, kde jsme asi patnáct minut před osmou čekali do otevření. Kromě nás čekalo si deset Číňanů a Američan, co se s námi dal do řeči, a během hovoru pořád čichal k lahvičce, chtěli jsme si myslet že s parfémem. U přepážky s úředníkem jsme koupili lístky do Jaipure na tentýž den na 4 hodiny odpoledne, přičemž nám úředník nabídl tajnou variantu, že nám stornuje i lístek z rána, za což nám vrátil prakticky plnou cenu 450 rupek, ale zcela bezostyšně si řekl o sto rupek jako bakšiš, samozřejmě jsme mu s úsměvem na rtech to kilčo dali, spokojeni že jsme dnešní zaspání v dobré proměnili. Dillí si nás chtělo ještě ponechat, a tak jsme se vydali do víru velkoměsta. Po sejití nádražních schodů s masivně zaplivanými kouty od tabáku (betelový list, v něm betelový oříšek, a směs barviva a vápna – na takovou sílu jsme se opravdu necítili, možná při odjezdu…) jsme přešli hlavní ulici zpátky k naší čtvrti, bylo ráno, a my neměli ještě nic v žaludku, před námi byl stánek s čajem obsypaný hroznem lidí, a tak jsme se přidali k nim. Odvedli nás někam do temné uličky vzadu, kde jsme si měli sednout na špinavé lavice. Vypadalo to, jako by se na nás všichni chystali a chtěli nás praštit něčím po hlavě a obrat nás o první poslední. Měli jsme vedle sebe i bágly, prostě v plné polní :-) Nicméně dostáváme čaj, lehké tukové pečivo, horký mok nás krásně prohřívá, ráno je ještě relativně zima, ale rychle se otepluje, taky díky čaji a pocitu, že je na dnešní den všechno zařízené a snad dobře dopadne, navzdory tomu, že je pátek třináctého. Na odchodu se v ruce Jirky objevuje cestovní půllitrové balení slivovice, a my nabízíme zdejší mládeži se slovy, že je to náš alkohol, dost silný, takže pít opatrně, nicméně chopili se toho jako ti statečnější z nás, padalo to do nich velmi svižně, ale roli v tom hrála i přirozená touha se předvést (ó ješitnosti, tvé jméno je muž…), a nutila mladé Indy pít notné doušky našeho rektifikovaného moku, až se jim v očích objevili slzy. My jsme jen tak symbolicky ochutnali, a rozloučili se s notně opilými Indy, pro které den skončil, ačkoliv v prohibici zmítané zemi, bylo teprve devět hodin ráno. Po zaplacení čaje a pečiva odlovujeme rikšáka, aby nás dopravil na druhé nádraží v Dillí (odtud odpoledne odjíždíme do Jaipure), asi tři kilometry daleko se vezeme, a na poměrně historiky působícím nádraží hledáme úschovnu zavazadel. Po několika minutách a jednom zeptání se dostáváme na kýžené místo, cena za úschovu je směšná, kolem desíti našich korun, ale musíme svázat obě krosny řetězem, prostě hlavní podmínkou je mít batohy zabezpečené, což jde u krosny dost těžko, ale stříbrný řetěz působí věrohodně, obsluha úschovny obě svázané krosny bere pod svá křídla. Ačkoliv o tom nahlas nemluvíme, jistý proud našich myšlenek  se odebírá směrem, že svoje věci již nikdy nespatříme, každopádně všechno životně důležité máme u sebe, a zbytek jde oplakat. Alespoň nás to nepřekvapí náhle, pokud někde „vzadu“ budeme předpokládat, že je nutno počítat s čímkoliv. Hned vedle úschovny je restaurace, něco jako „Asia bistro“ u nás, my si dáváme rýžovou rolku, tenké těsto plněné směsí rýže, zeleniny a hub, patřičně okořeněno, výsledek delikátní, lehké, výživné, chutné, samozřejmě bez masa. Na povrch se derou myšlenky, že by se dalo přejít bezezbytku na bezmasou stravu. Žít tam nějakou dobu, tak po mase si ani nepovzdechnete, bohužel jsme několikrát štěstí, vedené zvykem jíst maso, zkoušeli, nicméně jak to dopadlo, se dovíte na dalších stranách. V „Asia bistru“ běhali myši všude kde se dalo, ale zaměstnanců jsme napočítali alespoň osm, včetně uklízečů a otevíračů dveří, zřejmě na tu pravou dobu ještě malinko čekají, jinak dojem, že sedíte v McDonaldu, kde je něco hodně špatně, jsme měli dokonalý :-)  Po zaplacení u pokladny jsme se odebrali zase někam za kulturou, a to do Červené pevnosti. Odvezl nás tam rikšák, typické přemlouvání a smlouvání byly samozřejmostí. V pevnosti nás chtěl mermomocí provádět samozvaný průvodce, ale my nechtěli, typicky bývají památky oázou klidu, kde si člověk může odpočinout od dotěrných tuzemců a žebráků, sednout si v klidu na lavičku, zahledět se do koruny palmy, pozorovat plynoucí oblaka stejná jako u nás (nebo jako v Simpsonech?), a myslet na to, že jste na druhém konci světa, nad tím vším co jste dosud viděli, zažili, a co ovlivnilo vaše mínění o této zemi, lidech v ní, zvycích, životních podmínkách, ale nemůže vás nenapadnout srovnání s naší zemí, tam kde žijeme, máme své milé a blízké, lásky a kamarády, a jestli na nás zrovna teď myslí tak jako my na ně? Nicméně pevnost byla velmi zajímavá, pseudopečlivost indické vlády zachovat historické relikvie země v původním stavu se místy setkávají s úspěchem, takže jejich návštěva je opravdu zážitkem, i když místy kontrastním, tak jako všude v Indii, a toto vás zřejmě nepřestane nikdy překvapovat, ale i pro to jsme tady, že? Po prohlídce pevnosti jsme se nechali dopravit někam blíž starého Dillí, kde nás po chvíli chození unavilo chodit po turisty zprzněných místech, a proto jsme se vydali do uliček vzdálenějších, kam turisti moc nezavítají. Náš počin začal brzy nést ovoce, dorazili jsme do „hodinářské čtvrti“, kde byly vedle sebe desítky stánků jen s hodinami, jak na ruku, tak i nástěnnými, či jakkoliv jinými, našimi slovy, hodináři. Na všech hodinách čas stál, a proto se i nám čas zastavil, nebo jsme ho spíše přestali vnímat, a nechali se unášet okamžiky. Snad jedna věc nás zarážela, jak se můžou desítky hodinářů na jednom náměstí uživit, protože výbava každého stánku byla defakto i dejure, stejná. My se ovšem o hodiny nezajímali, jsme tu kvůli netradičním zážitkům, proto v danou chvíli byl vítanou kotvou stánek s čajem, tedy jsme dva kousky objednali. Jirkovi nabídl místo k sezení Japonec, sedící a pijící čaj na stoličce opodál, a já svůj čaj vypil na sedadle mopedu, kterých bylo v okolí snad tisíc. Obsluhující chlapec nás nejprve ignoroval, protože v době našeho příchodu měl plné ruce práce s distribucí čaje okolním stánkům, nicméně pak se dostalo i na nás, a my dostali svoji dávku čaje. A pak ještě podruhé, protože čaj byl opravu výtečný, pokud lze tímto slovem plývat na čaj pořád stejné kvality, jak to přišlo nám, nicméně stejně jako u nás lze víno posoudit podle vinaře, trati, oblasti, odrůdy a technologie zpracování, nejspíš i Indové rozlišují jemné nuance mezi čaji jednotlivých čajových stánků. Nicméně čaj, který používali, zdobí naší čajotéku, a občas si ho uvaříme, i když rituální přístup Indů nám chybí. Je to Indický čaj konvenčně fermentovaný, leč zhutněný v granulky, které poskytnou poměrně bohatý extrakt, obsahově identický s klasickým černým čajem, ovšem pro použití v jejich provedení přípravy čaje je to ideální. Když se to shrne, nemusíte čekat na rozbalení fermentovaných lístků, hodíte granulát do vody, povaříte, přidáte mléko, cukr, koření, povaříte, přecedíte do skleničky a podáváte. Pokud někdo znáte japonský čajový rituál, je to ryzí barbarství, Gejši a gurmáni toto řeší spoustu let, nicméně na hlíně ulice je třeba nápoje efektivního a pohotového, a tím indický čaj určitě je. Nejspíš jak pro ně, ale každopádně i pro nás. Kdo z Indů z okolních stánků neměl co na práci, šel se podívat na nás, jakožto bílé návštěvníky jejich čtvrti, žijící svým každodenním životem, jenž jsme jim naší návštěvou narušili. Dívali se na nás s otevřenými pusami, po očku pozorovali co zrovna děláme, jak srkáme horký čaj, kterou rukou držíme kelímek, kde se drbeme, co máme na sobě, a jak na sebe mluvíme. Lehký šok způsobilo moje vytažení foťáku, je pravda, že jsem na sobě desítky pohledů nesnášel úplně nejlépe, ale nakonec jsem několik snímků udělal, člověk musí mít holt náturu a nenechat se hned rozhodit. Nejspíš, kdybychom udělali něco typicky indického, třeba si ubalili jejich tabák, nejspíš by o tom týden přemýšleli jestli se jim to nezdálo. Cestou uličkami z hodinářské čtvrti jsme narazili kromě kozy oblečené v modrém svetru a žeroucí igeliťák, i na stánek s lisem ovoce. Jednalo se o jakýsi mlýnek s ozubenými koly, mezi něž se vkládá roztodivné ovoce, zelenina, stonky a lodyhy, z něhož odtéká vylisovaná šťáva z nich. O čistotě natož sterilitě prostředí se nám může zdát jen v nejdivočejších snech, nicméně kalná šťáva vytékající z lodyh cukrové třtiny obohacená o dvě zelené limetky již plní ušpiněné sklenice a vlaží naše hrdla. Chutnalo to vskutku výtečně, na kontaminaci šťávy zvysoka kašlem, nebudeme přece jako v akváriu, hledíce na všechno kolem přec desítimilimetrové sklo, dopíjíme ochytané sklenky do dna, a do podvědomí se vkrádá myšlenka, zdali cestu vlakem přežijeme v pohodě, ale aktuálně nás to nezajímá. Po této zkušenosti jsme se odebrali směrem do města, a protože je Indie místo mnoha náboženství, jako další cíl jme si vybrali mešitu asi 4 kilometry od našeho nádraží. Najali jsme si cyklorikšu, poměrně mladého klučinu, co našich hromadných 160 kg vozil po městě, navíc dle pátku 13. kdy bylo mnoho mešit nepřístupných (ach ta náboženská diskriminace!) a on musel vážit svou cestu množstvím kompromisů a objížděk, tak přesto jsme poznali množství alternativ, jako je čtvrť kde se prodává stříbro, nebo kde se pečou placky v hliněných nádobách pomocí spalováním dřeva, (a na které dostanete chuť jen když to z rikše uvidíte), ale i když vojsko kladlo klacky pod nohy, přesto jsme objížďkami nakonec dosáhli naší výše zmíněné mešity, kde nás na schodech čekali desítky žebráků, žadonících o rupky. Místo bylo velmi působivé, nicméně po několika chvílích jsme se odebrali pryč, obzvláště když nás začali mohutně obtěžovat. Jiným cyklorikšákem jsme se nechali zavézt k nádraží z něhož jsme odjížděli do Jaipure, měli jsme nejvyšší čas, bylo po půl čtvrté, ještě jsme museli stihnout úschovnu zavazadel. Vše proběhlo v pořádku, v úschovně byly kupodivu naše zavazadla tak jak jsme je ráno opustili. Na peróně jsme se chvíli bavili s muže středních let, který jel asi 400km na jih, do centrální Indie, za rodinou, přičemž pracoval jako informatik někde u Dillí. Chvilku po ukončení konverzace přijel náš vlak, kupodivu u dveří byly počítačové sestavy rezervovaných míst, a naše jména byla mezi nimi. Slovo jména se sice nedá říci bezostyšně, protože přeskupenina písmen naše jména připomínala jen vzdáleně, nicméně svůj účel to splnilo. Ve vlaku jsme se usadili na svá místa, krosny umístili pod nohy a nad sebe, protože já měl místo přes uličku a Jirka v kupéčku bez dveří, nějak jsme se uvelebili a vlak vyjel. Na dalších zastávkách přistupovali další a další lidi, až nás v kupéčku pro osm bylo šestnáct, včetně batolete. Původně jsem myslel, že ho dají Jirkovi do náruče ať se stará, ale naštěstí mu musel dát jen napít :-) Pod nohama jsme měli pytle se vším možným, Jirka konkrétně s rýží. Seděl jsem zkroucený v poloze lotosového květu na místě pro dva, kde jsme seděli 4, po půlhodině nevěda co s nohama, které začínaly trnout, pokus o natažení selhal, nebylo je kam natáhnout. Vysvobozením byl průvodčí, který chtěl po všech jízdenky, a protože vypadalo, že kromě Jirky a mě nikdo lístky nemá, byli skoro všichni z kupéčka spojeného chodbou s další místem kde jsem seděl já, vyhnáni. Kam, to mi zcela jasné nebylo, důležité bylo, že jsem mohl natáhnout nohy, posadit se se svěšenýma nohama, pomalu se postavit a ulevit ztuhlým údům.  Do Jaipure probíhala cesta dál bez problémů, pozorovali jsme lány kvetoucí řepky, první stromy, které jsem v Indii viděl, leč nažloutlé barvy, stejně jako banánovníkové plantáže mají nažloutlý nádech, známka nedostatečné výživy a absence základních nutrientů jako dusík, železo a dalších. Z vlaku jsme zamřížovaným okýnkem viděli i západ slunce, a na opačné straně vlaku již docela vysoko stál měsíc, do toho panorama krajiny, hučení vlaku, co víc si člověk při cestě vlakem může přát. Na jedné zastávce přisedl razavovlasý Ind, který se semnou dal do řeči, byl nejspíš prvním člověkem, kterému nešlo o zisk z našich maličkostí, ale jen o to si pohodově pokecat, o nás, naší zemi, poměrech v ní, lidech, a vůbec kolem a kolem o nás, co tu děláme, kam jedeme, což na nás zapůsobilo velmi dobře. Studoval dálkové nějakou univerzitu, akorát řešil zápočet z fyziky a chemie, dle otázek kterýma se probíral, kdybych mu řekl, že mám doktorát z chemie, asi by šel do kolen. Ve vlaku bylo i spousta času na přemýšlení o dosavadních zážitcích, například kdykoliv někam chceme odvézt nebo něco hledáme, odvezou nás rikšáci tam kam chtějí oni, přece jenom jsou tu doma, a oni musí nejlépe vědět kam bychom mohli chtít, prostě  vnitřně očekáváme podvod úplně všude. Přemýšlíme i o Nepálu, na to jaké to tam bude, jestli tam bude zima, protože jsme nenačetli ani stránku o počasí, podmínkách a tak, ale do 3500 m.n.m. by mělo být dobře, jsme přece jen hodně na jihu. Napadá nás, zdali něco nepřikoupíme, nějakou deku na zabalení, ale asi až v Nepálu. Taky přemýšlíme nad našimi setkáními s bílými, ani jednou jsme s nimi nepromluvili, ani oni na nás, každý chce nejspíš poznávat Indii, ne bělochy. Někteří běloši si hrají na místní, mají vietnamky na nohách, sárí (Indický volný oděv), náramky. Všude kolem na zemi jsou výkaly zvířat, odpadky, střepy, ťapky jsou dost nepoužitelné, docela se jim obdivujeme, že v nich chodí, je to trochu hazard, nicméně očkování proti žloutence A ale hlavně B a tetanus by měl snad stačit :-)  Do Jaipure jsme dorazili již za tmy, vystoupili z vlaku, a jak jsme si říkali, že se nenecháme nikým zatáhnout do žádné nabídky „zaručeně nejlevnějšího a nejlepšího hotelu“, tak jsme stejně kývli na nabídku podivného rikšáka, který nás vezl oklikou k hotelu, kde mohl dojet za polovinu času, ale nechali jsme ho v klidu řídit. Při šíleném řízení po městě někam volal mobilem, bohužel plynulou hindštinu neovládáme, a tak nás jen napadlo že volá do hotelu, že veze kunčofty, ať se na nás připraví. Hotel zvenčí vypadal docela dobře, snad až příliš luxusně, ale za 350 rupek za noc v obrovském pokoji s obří dvou postelí, teplou vodou, televizí s HBO, kobercem, restaurací na střeše s kouzelným výhledem, jsme to nemohli nevzít. Kromě nás tu byli i Holanďani, Němci, Japonci a určitě další, my se však s nikým kromě Indů nebavili. V recepci si okopírovali naše pasy (pročpak??), a jeden z očumujících Indů (byli tam asi tři) se mě ptal při letmém pohledu do mé peněženky co to mám za kartu, když jsem mu vysvětlil, že není platební, ale pouze ITIC v rámci školy, byl očividně zklamán. Po nezbytném vybalení věcí a zamčení pokoje vlastním zámkem, jsme s kručícím žaludkem odešli do střešní restaurace, kde k nám hned přisedl náš rikšák Flue, na kterém jsme si až teď všimli že je opilý, a tak nás samozřejmě i vezl městem. Po chvíli si k nám přisedl i jeho kamarád pijící rum s vodou, a nějaký větší boss celý v černém, ze kterého vylezlo, že je diamantový magnát, který se živí nákupem a prodejem diamantů a vzácných kamenů, a je docela ve vatě, což se dalo poznat i tak, že kouřil cigarety asi ve tříminutových intervalech. Vypadalo to, že nás celý večer hostí, objednali jsme si každopádně večeři, a po ní několik piv s obsahem alkoholu 8%, což odpovídá asi 22° pivu, a to je docela síla. Po třech kouscích jsme již byli na druhý den pozváni do kanceláře diamantového bosse, že mu převezeme za tučnou odměnu přes hranice diamanty. Zdálo se to jako geniální myšlenka, a s tou jsme se taky odebrali na kutě. Těsně před tím, jsem se od společnosti odtrhnul, abych mohl chvíli vychutnat Indické noční nebe, na kterém v docela osvětleném Jaipure dominovala Casiopea, kdežto Velký vůz a Severka byly skryty ve světelném smogu dvoumilionového města. Jinak bylo podobné jako naše nebe, jen s tím, že byly vidět cípy souhvězdí, které u nás vidíte jen v nejhlubším létě. Cestou na pokoj jsme na chodbě potkali podivné existence, tak jsme zamkli opět náš zámek do petlice, ale po chvíli zvonil telefon z recepce, že tam má jeden z nás jít. Byli jsme poněkud rozčarováni, zvláště po podivném pocitu z existencí na chodbě, tak se Jirka vydal dolů, já zamknul pokoj na petlici, a čekal. Hlavou se mi honily myšlenky, že Jirku už nikdy neuvidím, a že se na mě za chvíli budou dobývat z chodby podivné existence, napadlo mě co mám na obranu, kromě nože nic moc, dveře by moc velký nápor nevydržely, ach kde jen jsi moje čezeto 75 :-) Naštěstí se podobné myšlenky rozplynuly s Jirkovým návratem, kamarád Flua mu říkal, ať nikomu nevěříme, což nás zmátlo ještě víc. Vytáhnul jsem telefon ze zásuvky, někdy je lepší žít v nevědomosti, než se zbytečně stresovat. Vzrušující večer si vyžádal aplikaci indického tabáku, který nás poměrně uvolnil a naše myšlenky usměrnil jiným směrem, a my se tak mohli soustředit na namluvení cestopisu na MP3 diktafon, u čehož jsme si užili spoustu legrace. Mimo jiné i vzpomínáme na Jirkovu nejlepší konverzační angličtinu, která byla tak před třemi roky, při návštěvě Bangkoku a Austrálie, kdežto moje konverzační angličtina je poněkud prozaičtější :-) Nějakou půlhodinku po půlnoci jsme věnovali sledováním HBO s Indickými reklamami, mezitím jsem stihnul vyprat pár kousků prádla, přičemž na zdi visel nápis „zákaz praní pod pokutou 100 rupek“, což nejspíš souviselo s plýtváním teplé vody, ale já nedbal. Usnuli jsme sladkým spánkem plným podivných Indů, diamantů a přeplněných kupé.

 

DEN 4 (sobota 14. ledna 2006): Druhý den jsme vstali před desátou hodinou, dali si nezvykle horkou sprchu, trošku se zmobilizovali na toulání po městě, a odešli do střešní restaurace na snídani. Já si dal nudle se zeleninou a Jirka ovesnou kaši, oba jsme si docela slušně pochutnali. Spláchnuli jsme to indickým čajem s mlékem a cukrem, a kochali se v poměrně dost hřejivých paprscích dopoledního slunce okolním městem, na které byl ze střechy slušný výhled, což se předešlého večera plného smogu říci nedalo, nebyl vidět ani Velký vůz, takže mi orientace v nočním prostoru stále uniká. Zrovna probíhala slavnost draků a všichni kdo mohli a udělali si čas, a myslím že to byli skoro všichni, tak pouštěli draky. Obyčejné jednoduché papírové draky, ovšem odlišné konstrukce, neměli jako ti naši těžiště ze tří bodů, ale jenom ze dvou, takže jste draka dostali do vzduchu jakýmsi škubáním a trháním, což nebylo mnohdy jednoduché, ale kdo vytrval, byl odměněn drakem třepetajícím se ve větru, protože nad zemí vítr nefoukal, to až ve větší výšce, hodně nad domy. Velmi často se stalo, že se struny draků do sebe zamotaly, nebe jimi bylo prakticky poseto, a tak „mrtví“ draci dopadali úplně všude, a i ten kdo si draka nepořídil, ho mohl jen sebrat ze země vypustit. Na naší terase si pouštěl draka malý chlapec, moc mu to nešlo, ale s pomocí nějakého strýce se to nakonec povedlo. Občas spadl na terasu i nějaký cizí drak, byli jsme vyzváni, abychom si to taky zkusili, ale my nějak neměli na pouštění draka náladu, měli jsme díky Jirkově iniciativě myšlenky na diamatového krále. Ten na sebe nenechal dlouho čekat, rikšák Flue se objevil jen co jsme se pokochali okolními střechami a terasami, a protože jsme byli připraveni na odjezd, sešli jsme s ním rovnou k motorikše. Chvíli s námi bloudil po městě v uličkách, snad abychom ztratili orientaci, ale nakonec nás vysadil před obyčejně vypadajícím rodinným domem, u něhož si hrála rodinka s několika dětmi. Když nás spatřili jak lezeme z rikše, všeho nechali a chvíli hleděli, ale po chvilce si začali zase hrát. Byli jsme odvedeni do polosklepní nevybavené kanceláře s přepážkou, na niž navazovala další místnost asi 2x2 metry, s proskleným pultem a vitrínami po celém obvodu místnosti, kde byly na polystyrenových krcích samé náhrdelníky z drahých kamenů. Snad pro nezkušené oko, oba jsme tušili, že to jsou jen levné cetky, z kamínků a nerostů jako lapis lazuli, různých růženínů, hnědelů a dalších, i když umně vybroušených a ošetřených, vypadajících honosně. Po chvíli přišel náš diamantový boss, který se ukázal být jen malým pánem, a chvilku po něm přišel pravý boss, klučina mezi 30 a 40, který nám nabízel jakýsi nedefinovaný obchod nebo spíše transakci, která spočívala v převedení našich peněz kartou na jejich účet, tam zůstanou nějaký týden, a pak nám je pošlou zpět, a oni nám dají nějaká sklíčka na převoz přes hranice, jakožto jakási habaďura, přičemž opravdové diamanty přijdou až poštou na P.O. box do Prahy, kde si je vyzvedneme, celníkovi ukážeme převod peněz na účtu, samozřejmě jen platbu, a diamanty předáme spojce, která nám dá patřičný obnos. Nelíbilo se nám samozřejmě čerpání z našeho účtu, v Indii je docela těžké sledovat pohyb na účtu, obzvláště postžirovém, tak jsme do toho jednoduše nešli, samozřejmě k jeho hlubokému zklamání, přičemž když jsem s ledovým výrazem ve tváři, po dvou hodinách jeho hučení do nás, roztrhal platební příkaz, tak nás svižně vyprovodil, a Flua s jeho rikšou s námi pro změnu neposlal, jen nám řekl, ať jdeme kus támhle, a někoho stopneme. Bylo zbytečné nám cokoliv říkat, za chvilku se o nás prali motorikšáci, vybrali jsme si jednoho bodrého mládence, neoholeného, ale srdečného, ale to jsou všichni, kdo chtějí peníze :-) Po několika metrech zastavil u krajnice, upozorňuji že u levé, protože se tu jezdí vlevo, a začal do nás hučet, že nám za 150 rupek ukáže celé město, památky, vzácné čtvrti a další. Mlčky jsme se na sebe podívali, tušili jsme že to nebude jen tak, ale kývli jsme, bez vzrušení můžeme doma chodit do práce. Nejprve jsme jeli k vyhlídkovému minaretu, který byl součástí jakéhosi pevnostního valu, nebo snad bývalé mešity či kláštera, kupodivu nahoru nevedly schody, ale jen šikmo vyspádované bloky, po kterých se šlo nesrovnatelně lépe, než po schodech, mohli jste jít, aniž byste očima hledali schody, bylo to prostě pohodlné. Z malých okének jsme pozorovali narůstající výšku a po několika minutách svižné chůze jsme byli nahoře. Ještě je potřeba dodat, že nám rikšák koupil lístky, stály kolem desíti rupek, nejspíš si to připočítá na konci k celkové ceně. Nahoře na minaretu byla skvělá vyhlídka, hlavně žádné pletivo, sklo ani další pomůcky pro znepříjemnění práce sebevrahům, tu se prostě umírá jinak, nejlépe hlady, pod koly auta, nebo na upracování.  Domky pětadvacetimilionového města se rozprostíraly v majestátné kráse svých pestrobarevných teček, měnící se v dálce v mlhavé šmouhy. Na severní straně města se rýsuje pohoří, jemuž dominuje pevnost, lákala nás svým podivným kouzlem, nedostupností a majestátností, leč na její návštěvu jsme potřebovali nejméně půlku dalšího dne, a my další den v 6 ráno odjížděli vlakem směr Agra. Takže jsme si ji aspoň nafotili, stejně jako celý zbytek města, a věnovali se pozorování zajímavých detailů ptačí perspektivy. Po chvilce mě zarazil podivný jazyk kterým mluvili tři zajímavě vypadající lidé, na první podhled opálení běloši, a po chvíli mi došlo, že je to čeština! Byl to kluk se svým děvčetem, a bratrem jednoho z nich. Jako pár působili v Nepálu v uprchlickém táboře Tibeťanů, vyučovali je anglicky (nechápal jsem jak, uměli mluvit indicky nebo nepálsky či tibetsky???) a práci na počítači, strávili jsme s nimi v hovoru asi pět minut. Oni že tu provádějí bratra a sami se dívají na místa, kde ještě kvůli vytíženosti své práce nebyli. Měli na sobě sárí, jaké nosí typičtí Indové, na nohách sandály, ale vypadalo to na nich podivně nepatřičně, sice ne jako když si černoch oblékne hanácký kroj, ale prostě divně, tak nějak křečovitě, ale dívenka byla pohledná, světlá blondýnka, zhnědnutá nepálským sluncem. Nechali jsme je svému osudu, a odebrali jsme se dále po památkách. Rikšák nás vysadil před jakýmsi chrámem, z bílého vyřezávaného mramoru a červeného pískovce, jedna z nejhezčích budov co jsme vůbec za svůj pobyt navštívili. Za symbolické vstupné jsme mohli projít celou něklikapatrovou budovou, plnou turistů z dalších částí světa. Poměrně nás fascinovaly masivní mramorová plivátka, vykládaná černým mramorem, fatálně zaplivaná červenými betelovými plivanci. Uvnitř byl jako obvykle klid a pohoda před otravnými rikšáky a prodejci všeho možného. Po skoro hodinové návštěvě nás otravoval před palácem klučina s píšťalkami, až jsme si jednu po slevě ze 100 rupek na 30 koupili, k všeobecné radosti rikšáka i chlapce. Další atrakcí byla astronomicko - astrologická zahrada plná měřících přístrojů, které měřili různé fáze měsíce, slunce, pohyb znamení zvěrokruhu po obloze, výpočet efemerid hvězdných těles a planet, prostě maximálně zajímavé exponáty někdy i gigantických rozměrů, ovšem na prohlídku celé expozice bychom potřebovali angažovaného průvodce a hlavně dalších několik hodin z našeho drahocenného času. Před zahradou seděli čtyři fakíři s kobrami v košících, kobry údajně neměli jedové žlázy, ovšem i sami fakíři se jich moc nedotýkali, a po nás chtěli, abychom se jich za úplatu dotkli, no čeho je moc, tak toho už je opravdu příliš. Dvě fotky s nimi a kobrami v košíku za 20 rupek musely stačit. Před zahradou nás měl čekat rikšák, ovšem nikde nikdo, jen asi deset jiných rikšáků, ti měli zřejmě přesné instrukce a řekli nám, že se náš průvodce za chvíli vrátí. Bylo zajímavé, že si nechtěli jeho „kšeft“ přisvojit, mezitím nás už mohli vozit někde po městě sami. Čekání nám připadalo dlouhé, tak jsme koupili vodu za 15 rupek, což je docela pohodová cena, a ve stínu mohutného baobabu jsme našli kouzelného dědečka s tabáčnictvím přímo u kmene stromu, vnutil nám nějaký druh tabáku, co jsme ještě neviděli, a my ho samozřejmě museli koupit, ale po 2 rupkách balíček – no nekupte to. Nacpali jsme si do pusy špetičku, a oddávali jsme se paprskům slunce. Rikšák nejel, tak jsme se rozběhli po náměstíčku za rohem, kde jsme objevili u sloupu s trafem krávu oblečenou ve slušivém modročerveném hávu, což jsme vydatně zdokumentovali. Dále nás zaujala stavba nádherně vyvedená v mramoru a pískovci, což bylo pro toto město docela typické, ale neskutečně zničená od kyselých holubích výkalů, kteří v celých hejnech bývalý palác okupovali. Po chvíli rikšák přijel, zřejmě si byl dát nějaký gáblík, nebo sehnal jiný kšeft, to jsme se nedověděli, hlavní bylo, že nám začal vnucovat jakýsi obchod s koberci. Nějak jsme se pod tabákem nebránili, a tak jsme po chvilce vystupovali z rikše, náš rikšák před námi, vyhnal nějakého starce od stavu na tkaní koberců z hedvábí, a velice zručně nám předvedl, jak se koberce tkají. Posléze jsme se dověděli, že to byl jeho sekundární džob. Po ukázce jsme se ocitli ve sklepení domu, kde byly stovky koberců různých kvalit a velikostí, nám majitel nabízel kousky asi metr padesát krát tři metry (už jsem se viděl, jak s třímetrovým kobercem šlapu v Himalájích), které stály kolem 9000 rupek. U nás by nejspíš stál aspoň dvacet tisíc našich korun, my tu ovšem nebyli kvůli kobercům, že. Po asi hodinovém naléhání se cena ustálila na 4000 rupek, což byl slušný výkon, my ovšem nic kupovat  n e ch t ě l i, a to byl hlavní problém. Byli jsme tedy odvedeni nahoru, kde jsme po další půlhodině koupili šátek a potah na postel, obojí z hedvábí, asi po 1000 rupkách. Tím jsme majitele aspoň trochu ukojili, a vydali jsme se dál, přičemž náš rikšák nám vnucoval obchod se stříbrem, my už pouze suše souhlasili. Ceny byly poněkud přehnané a hlavně – nedalo se smlouvat, údajně se jednalo o jakýsi státní obchod, kde jsou pevné ceny, tak jsme jen pokrčili rameny, a odešli. Večer se začal značně schylovat ke konci, a to jen díky třem otravným obchodnkům, kteří nás dohromady připravili o víc jak 4 hodiny našeho času, který jsme mohli věnovat něčemu mnohem víc oduševnělejšímu. Nakonec nás rikšák dovezl k našemu hotelu, a vypadlo z něj, že místo 150 dohromady, bude spokojený za 200 od každého, my jen tiše souhlasili, abychom ho měli z krku. Dalších asi 100 rupek padlo za večeři na střeše našeho hotelu, během níž se objevil z ničeho nic Flue, ptali jsme se, zdali se jeho diamantový šéf na nás nezlobí, a on že v pohodě, že to se stává. Ještě večer jsme chtěli vyrovnat účet za jídlo a pití v naší střešní restauraci, přičemž diamantový boss nás první večer zval, tak jsme čekali, co bude, po tom našem ranním extempore u jeho šéfa. Na účtu bylo samozřejmě všechno do posledního piva a nudličky, včetně rumu, který si Flue objednal s vodou sám :-) Zaplatili jsme, a na pokoji se pomalu balili, opět za doprovodu filmů na HBO a stupidních indických reklam na Coca-Colu, Škodovku a další nám známé vymoženosti. Ráno jsme měli v 6 hodin vstávat, vlak jel něco kolem sedmé hodiny ranní směr Agra, chtěli jsme se vyspat, nevěděli jsme jak to bude ve vlaku vypadat, chtěli jsme být aspoň trošku odpočinutí. Před usnutím jsme zase namluvili zážitky celého dne na diktafon, abychom měli lehčí práci na cestopisu. Na chodbách hotelu se tohoto večera nic podstatného nestalo, snad jen nahá Japonka, kterou jsme zahlídli ve sprše při cestě po chodbě, jinak se scény včerejšího večera neopakovali, asi zjistili, že na našich rukách se diamantový prach moc neudrží.

 

 

DEN 5 (neděle 15. ledna 2006): Ráno jsme vstávali před šestou hodinou, v naději, že opustíme tajemný hotel, plný diamantových agentů, zvědů a lovců potenciálních zdrojů peněz, přičemž jsme ještě večer zaplatili účet ve střešní restauraci, takže náš rejstřík byl čistý, což musel uznat i námi probuzený recepční, který spal na divanu přikrytý čímsi, co připomínalo hodně sešlou deku. Odemknul nám branku, a my opustili hotel. Po deseti minutách svižné chůze jsme dorazili na nádraží, kde na nás už čekal náš vlak, kupodivu na našem vagónu byly na vyjetině z počítače i naše jména, nebo spíše to, co je připomínalo :-) Kupéčka se nekonaly, spíše jen jakési lavice, co je připomínalo, byly dvě naproti sobě, a přes uličku byla další lavice, seděli jsme tam namačkáni na sebe chvilku čtyři, chvilku pět, přičemž lavice byly maximálně pro tři, ale nějak jsme se tam vždycky s místními směstnali. Jeden okamžik si naproti nás sedla rodinka s malým dítětem, manžel a jeho žena s dalším doprovodem všemožných strýců a tet, a rozmístili se porůznu ve vlaku. Otec dítěte s námi moc nepobyl, spíš se potuloval někde po vlaku, veškerá péče o dítě tedy spočívala na matce, ta v jednom okamžiku usnula, a dítě se po řízeném pádu octnulo na zemi, začalo křičet a Jirka ho vložil probudivší se ženě opět do klína, která byla po tom incidentu v šoku, zachumlala se i s dítětem do deky, a tak zůstala po celý zbytek cesty. Kromě tohoto incidentu se nic zvláštního nedělo, občas prošel prodavač čaje, kávy, vařených luštěnin, a my si v pravidelných intervalech dopřávali tyto dvourupkové pamlsky :-) Do Agry jsme dorazili po poledni, po asi šesti hodinách cesty, kdy jsme vnímali okolní krajinu posetou kolem trati igelitovými stany chudinské čtvrti. Před nádražím se nás jako obvykle ujal motorikšák, vnucoval nám hotel za 200, samozřejmě on musel vědět nejlépe, co je pro nás nejlepší, tak jsme se opět nechali překvapit jak to zase dopadne. Nějak jsme se už zvykli, že Indie jaksi řídí náš život, nebo spíše její prostí zástupci z lidu, vedou naše cestičky na místa, která chtějí oni, a odolávat tomuto přirozenému jevu je velice náročné a únavné, proto jsme se velmi často nechali kolébat tímto prapodivným folklórem, i když jsme si častokrát říkali, že znovu už ne :-) Hotel jménem Gopál byl v blízkosti rušné hlavní cesty, ale vypadal věrohodně, s restaurací v suterénu. Rohový malý pokojík vypadal útulně, i s evropským záchodem, což se stalo příjemným standardem. Zaplatili jsme po 200 rupkách za noc za oba, a odebrali jsme se do restaurace v suterénu, která nám byla doporučena recepčním. Byli jsme v ní sami, po našem příchodu se rozpoutal cvrkot, obzvláště po naší objednávce indického piva, které nás namlsalo v Jaipure, a kterým nás vrchní lehce postříkal, nejspíš zapomněl, že se pivo lehce liší od šampaňského a má být podávané chlazené a nemá se s ním před podáváním třepat :-) Po dobrém gáblíku, rýži s klasickou indickou zeleninou, jsme se odebrali do města. Před hotelem se nás zase ujal rikšák, že nás za deset rupek doveze před Tajmahal. Šlapal asi pět minut, a po tom co nás vysadil, chtěl dvacet rupek dohromady, což nás lehce pobouřilo, Jirka naštvaně odešel, a já to musel doplatit, každopádně ztratil před námi tvář, ale na to asi moc nehrál, s dvaceti rupkami na jídlo pro dva na celý den. Před samotným vstupem do Tajmahalu se odehrávalo opravdové suvenýrové peklo, čemuž se nelze divit, sedmý div světa, nejznámější historická památka Indie, byla místem neskutečného množství obchodníků. Asi padesát se na nás hned za tepla vrhlo, oba jsme nasadili masku neprostupnosti číslo 4, což znamenalo od nikoho nic nebrat, na nic se neptat, na nic nesahat, tvářit se naštvaně. Mluvili páté přes deváté, lepší i horší angličtinou, nabízeli roztodivné věci a suvenýry neskutečných tvarů a nepoužitelností. Jeden nás zaujal svou trpělivostí, nabízel nám výlet za řeku Jamunu, odkud je výhled na Tajmahal, jaký se nepoštěstí kdekomu. My, unaveni vším tím hlomozem, jsme usedli na patník, a nechali se všemi obklopit. Dost nás to rozrušilo, tak jsme si ubalili tabáku, přičemž nás všichni zaujatě pozorovali. Po pěti dnech v Indii jsme byli ovšem v ubalování zběhlí jako staří Indi, a tak jsme je odzbrojili svou tabákovou profesionalitou, ti méně otrlí se ihned vzdálili, zůstali jen ti nejotrlejší, jako třeba matka co nám vnucovala buráky stylem, že nám je strkala po jednom do sepnutých rukou, přičemž jsme nehnuli ani brvou, ale i ji to přestalo bavit, a ona se vzdálila. Dobře naloženi jsme nakonec uposlechnuli výzvy Inda v červené kšiltovce, a vydali se za ním směrem podél zdi Tajmahalu z červeného pískovce. Dorazili jsme k brance hlídané vojákem s puškou, po dvacetirupkovém „vstupném“ do jeho kapsy, jsme byli vpuštěni do jakéhosi střeženého prostoru opečovávaných zahrad plných květin a palem, ale náš průvodce nedbal, a my museli poměrně svižným tempem za ním, směrem k řece Jamuně. Na rohu zdi bylo kulometné hnízdo, z něhož trčela hlaveň kulometu obskládaná pytli s pískem, a vojákem pokuřujícím usmolenou cigaretu. Otevřel se nám pohled na řeku Jamunu, která byla vlastně stokou, kolem níž se povalovalo neskutečné množství odpadků, igelitových pytlů a obalů, a místy i mrtvá těla zvířat. Podél plotu z ostnatého drátu jsme šli těsně kolem Jamuny, občas vyhýbajíce krávě s teletem, která se klidně pásla mezi odpadky, nejspíš se její metabolizmus přizpůsobil trávit polymerované molekuly ethylenu a propylenu, nedivím se, že místní dělají z trusu krav palivo :-) Po několika stech metrech jsme dorazili k přívozu, kde jsme mohli zblízka posoudit kvalitu vody v řece, která připomínala pomalu tekoucí masu asfaltu. Na písknutí přijel převozník asi dvacetimetrovou úžlabinu, a po neúspěšném smlouvání jsme se za 100 rupek nechali dopravit na druhý břeh řeky. Na loďce jsme polemizovali o tom, že kdybychom do vody spadli, nejspíš bychom do hodiny byli po smrti, nepomohlo by nám ani veškeré očkování co hygiena nabízela (v ceně asi 20.000,- Kč). Na druhém břehu nás čekal jemný našedlý písek, po němž jsme šli dál proti proudu blíže k optimálnímu výhledu na Tajmahal, nad nímž stálo boční slunce, takže pozice na focení byla víceméně nevhodná, a také pořízené fotografie byly pobledlé, nicméně pár tahů v AcdSee to spravilo :-) Během chvilky nás objevily děti oblečené v pestrobarevných hadřících co si hrály na loužích vody, která prosakovala ze slepých ramen řeky. Několik jsme jich vyfotili, ale chtěli po nás za focení okamžitě rupky, a náš průvodce nám zakázal jim cokoliv dávat, že bychom museli podarovat všechny děti, a tolik drobných jsme přece jenom neměli. Po pořízení několika fotek v nevhodném světle, jsme se pomalu odebrali zpátky na druhou stranu řeky, s obavou, že po nás bude chtít převozník další stovku, což se nekonalo. Náš průvodce nás pak vedl dál po směru toku řeky, až na druhý roh Tajmahalu, kde jsme prošli zase brankou, tentokrát nehlídanou, a objevili se po chvíli na prašné cestě směrem k jednomu z placených bočních vchodů do Tajmahalu. Průvodce si místo stovky řekl o stovky dvě, což jsme mu s úsměvem na rtech dali, přece jenom živil sedm dětí, jak nám během hovoru několikrát naznačoval. Po chvíli přemýšlení, jsme se rozhodli 750 rupek za vlez do Tajmahalu obětovat, a po projití vstupní kontrolou, jestli nemáme nějaké nože, zbraně a cigarety, jsme se octli v malebných zahradách sedmého divu světa, tak jak je vidět v kalendářích a ročenkách po celém světě. Slunce už bylo na sklonku dne, a tak i stíny byly delší, focení příjemnější, a barvy vyvedené v teplejších tónech. Všude bylo plno lidí, byla přece jenom neděle, tedy i místní využili tohoto dne k návštěvě sedmého divu světa (jejich vstupné bylo proti našemu asi dvacetkrát menší!). My nedbali, a naším památkovým tempem jsme posedávali, pozorovali lidi a oddávali se klidu před otravnými obchodníky. Opět jsme nafotili typický obrázek Tajmahalu s vodními rezervoáry jak se v nic zrcadlí mohutný kolos, postavený jedním z maharajou pro svou nevěstu, jako hrobka. Uvnitř samotného Tajmahalu není prakticky nic, jen oplocená díra do země, v níž jsou zřejmě mramorové rakve s dávnými ostatky panovníka a jeho paní. Množství lidí kazilo dojem z kolosální stavby, i když okolní stavby, které byly součástí komplexu, skýtaly dostatečný klid pro konverzaci s místními, třeba se strážci, kteří lámanou angličtinou tak oživili svůj jinak nudný den. Nutno dodat, že se indický sedmý div světa pomalu rozpadá, z důvodu chemického zvětrávání mramoru (krystalický uhličitan vápenatý) působením oxidů dusíku a oxidu siřičitého z četných okolních továren podél řeky Jamuny, z nichž většina byla před časem zavřena, právě z důvodu ochrany této památky. Proces zvětrávání byl ale již jednou započat, proto se stále pomalu odehrává, a dochází k oslabení mramorových kousků mozaiky, které postupně vypadávají. Četné skupiny zedníků řežou a brousí nové kousky mramoru, a obnovují porušenou mozaiku. Na zemi vedle vnějších zdí se proto povalují úlomky mramoru, které si můžete odnést jako suvenýr. Slunce se již opravdu nachýlilo k obzoru, a my se nechali odvézt k internetové kavárně, odkud jsme poslali první zprávy k domovu. Samotná kavárna byla něco jako bývalý chlév, s podivnými kójemi a počítače kvalit, jakých dosahovali ty nejlepší u nás před sedmi lety. Nicméně funkci to splnilo, a přes žalostně pomalý internet se našich několika kilobajtů dostalo až domů. Po cestě z internetové kavárny jsme si koupili několik sladkých žlutých kuliček ze sóji a jáhel osmažených v tuku a naložených v horkém cukerném láku. K večeři jsme zpracovali z jakési melancholie nad dalekou domovinou kousek štangle Vysočiny a zbytek tvrdého chleba. Zajedli jsme to sladkými a energií překypujícími kuličkami, a spokojeně usnuli s televizí bez HBO :-)

 

 

DEN 6 a 7 (pondělí 16. a úterý 17. ledna 2006): Ráno jsme se probudili kolem deváté hodiny, vymotali se z našeho rohového apartmá bez oken, nebo spíše s oknem zakrytým nefunkční klimatizací, která snad ještě pamatovala britské kolonizátory, a hlad, rozmlsán zbytkem Vysočiny s chlebem jakožto nostalgickou památku na domov, nás donutil vyhledat místo kde naši potřebu ukojí. Kousek od našeho hotelu byla čajovna, spíše jakýsi vjezd s hliněnou podlahou, obitý ve vevnitř starými rezavými plechy, s hliněnou podomácku stavěnou pecí, v níž vznikaly roztodivné pokrmy, o jejichž hygienické kvalitě by se mohly vést sáhodlouhé rozpravy. Nicméně jako už potolikáté, jsme neodolali a dali si něco z bohaté Indické kuchyně, protentokrát placky čapátí se zeleninou, k tomu nám domácí vnutil jakousi pěnu ze syrových vajec (ne jen z bílku, jako u nás, ale i ze žloutku, pěna byla žlutá a chutnala opravdu sytě) a cukru, dobrota to byla velkolepá, nicméně jsme měli pocit, že bakterie rodu Salmonella tím div nehýbou. Celý den byl před námi, a my se ho rozhodli strávit návštěvou pevnosti Agra Fort a Baby Tajmahalu. V pevnosti, kam nás kousek vezl cyklorikšák jako obvykle nás chtějící okrást, nás čekala vstupní prohlídka, zdali nemáme u sebe nože, cigarety, zapalovače a další potencionální věci, kterými bychom mohli rýpat do stoletých zdí. To že jsem v kapse měl strčený kus mramoru z Tajmahalu, mě jaksi nenapadlo, a už vůbec ne, že by to mohli považovat jako komplot, uloupnutý přímo odtud. Agra Fort byla velká pevnost, postavená asi pět kilometrů od samotného Tajmahalu, který byl z teras vidět, lehce zahalený kouřem spalovny mrtvých, který stála několik set metrů od samotného Tajmahalu. Krajina, která se nám při pohledu otvírala, byla plochá, nikde žádný vrcholek nebo kopec, který by rušil monotónní rovinu, jen přízemní stavení, někde roztroušená ve své bídě, jinde zhuštěná a jakoby udržovaná. V pevnosti se dle cedulí nesmí skoro nic, včetně užívání tabákových výrobků, protože Indové s oblibou plivou úplně všude a nic jim není svaté, zřejmě proto to bylo přísně zakázáno. Při poplácávání svých kapes jsem vedle tatranek jaksi našel poloprázdný balíček pravého indického Ready made, a tak jsme si vcelku nepozorovaně nacpali pod pysk notnou dávku, pozorováni Indem kroužícím jako sup ve zmenšujících se kruzích kolem nás. Naše bílá pleť ho však zřejmě mátla, jinak by si nejspíš přišel říct o dávečku. Ale co se nestalo, jako už častokrát když jsme si vychutnávali chvilky klidu s voňavým tabákem pod pyskem, koho jsme nepotkali. Tři Čechy, co s námi nastupovali v Praze do letadla směr Miláno, já jsem je zahlídl ještě v Dillí na letišti jak čekají na zavazadla, zápasil jsem se svým svědomím, jestli je nemám oslovit, ale nakonec jsem si řekl že ne, protože jsme přece jen chtěli poznávat krásy Indie sami, a ne v pětičlenné skupině, kde se lidé hůře domluví kam je srdce táhne. A v tom tohle setkání pod tabákem. Byli tři, jeden ze střední Čech, holka ze severních Čech, a další klučina z Žiliny. Zajímavá kombinace, záviděli jsme jim jen jedno - byli v Indii měsíce dva, a my jen jeden. Měli namířeno na jih, do míst, kde jsou na chrámech košilaté obrázky kopulujících se lidí, a pak ještě dál na jih, na západní pobřeží Indie, které nese jméno Goa, volnomyšlenkářské pobřeží, kde kvete marihuana a pohodová atmosféra lenošících lidí. Toto jsme jim záviděli, prohodili jsme pár vět, kde jsme byli my, kam míříme, a po pár minutách jsme se rozloučili, možná, že někdy budou číst tyto řádky a vzpomenou si. Pak jsme si zase sedli na naši lavičku pod obřím jehličnanem (Jirka by věděl i jeho název) a začali se bavit burgunduky, kteří pobíhali všude v živém plotu a ve větvích stromu, pomalu se otrkávali a vzali si tatranku i z ruky, a její jistě neznámá sousta si vychutnali na našich zaprášených botách. Pak nastal malý problém kam vyplivnou vyžvýkaný tabák, nakonec jsme ho vyplivli přímo do koše, který byl opodál, ale nezůstalo to bez povšimnutí, ale co nám mohli říct, báli se naší světlé pleti :-) Po prohlídce jsme vyhledali, či spíše on vyhledal nás, rikšáka, a dalším měl být na programu Baby Taj. Jakási kopie Tajmahalu, v malém provedení, který princezna nechala postavit svému sultánovi jako dar z lásky, v němž jsou uloženy jejich ostatky. Skládal se ze čtyř masivních věží v rozích hlavní stavby, která byla obklopena ze tří světových stran na dlážděných náměstíčkách podivnými kopulemi, a ze čtvrté řekou Jamunou, kde si hráli děti rybářů a pokřikovali na nás abychom jim hodili nejprve něco sladkého, pak peníze a nakonec snad i foťák. Něco mi říká, že jim Jirka házel bombóny z patnáctimetrové výšky opevnění. Po prohlídce, kterou jsme v hlavní budově absolvovali naboso, a kde vlastně nic nebylo kromě asi osmi rakví, na které Jirka dával nohu, jsme zase chvíli seděli v zahradách, kde dělníci ukončovali svoje práce na kanalizaci, a kde nás obtěžovali opice a jako obykle burgunduci. Při posezení jsme viděli našeho cyklorikšáka, jak nahlíží do zahrady, kde jsme tak dlouho, utíkají mu jistě rita, nejspíš si neuvědomil, že jeho největší rito tohoto dne jsme byli právě my. Chvíle odpočinku na lavičce jsme strávili nahráváním zážitků na diktafon, probrali jsme snad úplně všechno, včetně našich poloviček na nás doma čekající. Nějak nás to všechno dojalo, a tak si dáváme po doušku slivovice, kterou nikdy nezapomínáme doma, bacily přece jenom čekají na každém kroku. Jenže po prohlídce a slivovici vyhládne, tak jsme zakotvili po ujištění cyklorikšáka, že s ním za chvíli zase někam pojedeme, u stánku s jídlem naproti zahrady Babytaje. Jeho nabídka nás zaujala hned jak jsme vystoupili z cyklorikše, hlavní předností bylo sterilní smažené jídlo, vytahované přímo z oleje, nepolezené od much a červů. Ochutnali jsme od všeho, jen jsme ukazovali prstem, od květáčků smažených v těstíčku, přes smažené placičky a ruličky naplněné bůhvíčím, až po smažené zelné listy. Po zaplacení asi 55 rupek, což bylo s ohledem na naše plná břicha ideální, mi jeden z asi desíti přihlížejících Indů, který mi pohledem pořád šmejdil po zarostlé hrudi vyčuhující z nedbale zapnuté košile, začal strkat ruku do kapsy, a vytahovat pestrobarevný sáček s tabákem Raeady made. Mrknul jsem na Jirku, byli jsme zvyklí si po jídle zažvýkat, a tak jen souhlasně kývl, nasypali jsme si na ruku, umačkali pohlednou žížalku a strčili umně pod vrchní pysk. Všech asi deset přihlížejících se pousmálo, a ledy, sice až prakticky nakonec, úplně povolily, byli jsme v tu chvíli jejich, bezezbytku, a bavili se naší domestikovaností při tabáku. Všechno jednou končí, rozloučili jsme se s úsměvem na rtech a tabákem pod pyskem, a šli k našemu opodál stepujícímu kočímu. Ten se chtěl nejspíš se svým tučným úlovkem, kterým jsme byli my, podělit s kolegou, a tak si na nás přivolal pomoc, a tak jsme zpátky k našemu hotelu jeli dvěmi cyklorikšemi, aspoň jsme se mohli navzájem fotit. Jinak Jirka celou dobu sní o bílých, vlhkých a sladkých kuličkách, místních cukrovinkách. Po chvíli nacházíme stánek s těmito pochutinami, a horečnatě nakupujeme a hned konzumujeme. Potom se vydáváme na prohlídku okolí, různorodými uličkami, dostáváme se k synagoze, necháváme se zlákat její opuštěností. Boty nám pohlídá hlídač bot, kterého jsme předtím neviděli, ukázal se až jsme hledali své boty, a ty nikde. Samozvaný hlídač chtěl potom nějaký bakšiš, ale dohromady jsme měli asi 4 rupky, a to hlídače nejspíš urazilo, a řekl že nic nechce. Tak jsme dali peníze bezdomovci, ale hodil je na zem, asi se mu to zdálo příliš málo, a opovrhnul naší velkodušností. V synagoze nebylo defakto nic k vidění, jen obrovská plocha k poklekávání modlících se. Potom jsme se klikatými uličkami dostali na podivné náměstíčko několik minut od našeho hotelu, kde byla tržnice se stánky, a kromě toho dosti hustý smog, z naftových generátorů, protože jen málokdo je napojený na místní nepřehlednou elektrickou síť. Na foťáku zůstávají po dokumentaci této události jen šedé šmouhy. Necháváme si doporučit internetovou kavárnu asi dva kilometry od náměstíčka, ale přivolaný rikšák chce za cestu 250 rupek. To je snad přespříliš. O kousek dál nacházíme motorikšáka, a za 75 nás tam zaveze. Cena asi 3x přemrštěná, ale co naděláme, je to mafie, dokonce nám nabízejí jakési Marble city, kde můžeme nakoupit různé cetky z mramoru a drahého kamení. V kavárně píšeme maily domů, čteme rychle zprávy a novinky, a maily od blízkých a kamarádů. Příjemně naladěni se necháváme za další padesátku odvézt na nádraží, kde vyzvedáme batohy z úschovny bez újmy na obsahu. Na nádraží dorážíme včas, máme skoro půlhodinu do odjezdu vlaku. Na peróně se s námi dává do řeči chlapík, který dle vyprávění bydlí kousek od Dillí, a pracuje asi 450 km jižněji, jako elektroinženýr jedné velké firmy. Ptal se nás, odkud jsme, že ví kde to je, nebo spíše tuší. Jeho vlak jel asi o deset minut dříve, tak jsme se museli rozloučit. Vlak přijel s několikaminutovým zpožděním, což bylo kupodivu, a dokonce na papíru u vlezu do vlaku byla naše jména napsána skoro správně :-) Lehátka jsme našli skoro hned, jen na mém spal Ind, ale po domluvě se přesunul na vedlejší lehátko, nejspíš neměl stejně místenku, jen to zkoušel, ale na nás si nepřijde. Bylo už kolem osmé večer, chvilku jsme seděli v kupéčku dole, mezi ostatními, ale kolem desáté jsme rozbalili postele, zabezpečili krosny svázáním řetázkem k sobě a k nohám sedadel, a zachumlali se do spacáků, s peněženkami a foťáky nalepenými na tělo. Do uší jsem aplikoval špunty, telefon nastavil na vibrace v předpokládaný čas příjezdu, a během chvilky usnul, jen zdálky bylo slyšet údery jak souprava přejížděla přes výhybky, spojky, přejezdy a mosty. Ráno jsme se probudili, s tím, že Varanasi je ještě daleko, podle mapy a výpočtu času dle aktuální rychlosti, to mělo být aspoň 24 hodin. Opět překvapili, bylo to 28 hodin, místo asi 10. Den jsme strávili posedáváním a klimbáním, další noc jako tu předešlou. Další den bylo dole už živo, naše postele v nejvrchnějším patře nám umožnili lenošit o něco déle, kdežto ti na spodním a prostředním lehátku museli vstát, aby se do kupéčka vešlo více lidí. Sešplhali jsme dole, provedli základní hygienu na hrůzném WC, a začlenili se na chvíli zase do reje okolních událostí, poručili si čaj do hliněného kelímku, a podivnou směsku zeleniny, nabíranou z pozinkovaného kbelíku špinavou rukou do novin. Potom jsme si dali tabáček, jenže po kodrcavé noci nám neudělal dobře, tak jsme pak seděli jako zařezaní, ale nakonec jsme dojeli až do Varanasi, kde jsme na nádraží vystoupili do mumraje všech možných existencí, protože Varanasi leží u gangy, je bráno jako místo, kam se lidé celého budhistického světa chodí koupat do posvátných vod řeky Gangy, která stéká až z Himalájí. Dílem okamžiku jsme vybrali jako transport motorikšu, vycházela cenově nejlépe, do čtvrti poblíž gangy a zároveň i v centru dějí co nás zajímalo, tzn. focení koupajících se u Gangy, Ganga samotná, kultura těsně kolem řeky, lidé, spalovací gháty podél řeky, kde se odehrávají pohřby a popel spálených je potom smeten do řeky, zajímalo nás i hedvábí jako skvělý suvenýr, a tak vůbec cvrkot. Rikšák nás vysadil kdesi uprostřed toho mumraje, hned jsme dali krosny na ve vlaku narovnaná záda, a vyšli směrem kterým náš LP průvodce deklamoval levné ubytování. Po chvíli nás odchytl nějaký "hotelový" dohazovač, že ho musíme následovat, a že má zaručeně nejlepší nabídku na nocleh. Už předtím jsme se domluvili že "prvního" brát nikdy nebudeme, a tak jsme s batohy na zádech kličkovali uličkami, proplétali se mezi kozami a krávami, opice na nás z balkónů drze shlíželi, a my se snažili uniknout. Naše tempo se pak zpomalilo, dohazovač nás dohnal, a my se vymlouvali na domluvené ubytování u bratra jednoho z nás, což nás rozesmálo, dohazovač se od nás znechuceně odvrátil, nejspíš na nás seslal všechny ďábly. Bylo jasné, že se nás za chvíli ujme někdo jiný, což se za pár minut stalo. Zeptali jsme se za kolik, a on že do 100 rupek za noc za oba, což se zdálo jako velmi slušné, a my ho následovali. Hotel kam nás zavedl, vypadá na první pohled v pohodě, splňoval všechna naše kritéria ohledně místa, kde jsme chtěli být. Majordomus nás zavedl do našeho pokoje, opět rohového, s dvěmi zamřížovanými okny s dřevěnými okenicemi, zeleně natřenými zdmi s podivnými fleky pod skobami kterých bylo asi šest, a velkou dvou postelí, kole které bylo asi půl metru místa, a u jedné zdi asi metr a půl. To byl celý náš pokoj, samozřejmě záchod nebo spíše díra se sprchou a umyvadlem byla na chodbě. Bylo to za 200 rupek za noc, což vycházelo na 100 na hlavu, což bylo asi 50,- Kč, levněji jsme snad ještě nebydleli. Ledová sprcha přišla chvíli po zaplacení, po tom co jsme vylezli krkolomné schody do našeho pokoje, tak třeba sprcha se vůbec nekonala, kohoutek od ní byl ulomený a zaslepený, navíc hlavice ve zdi byla jen jakási maketa, konal se jen kohoutek kousek nad zemí, sloužící na napouštění vody do konvice na umývání zadnice po vykonání potřeby, toaletní papír samozřejmě nebyl, takže sprchování bylo jako spíše kýblování, studená voda byla jakousi samozřejmostí, proto jsme odkládali očistu těla co nejvíce :-) "Koupelna" byla vyspádována směrem k otvoru na vykonávání potřeby, takže bylo vlastně jedno, kde se člověk "vydělal", protože někdy byly kolem "díry" zbytky od potřeby našich předchůdců :-) Pak se napustil kýbl vody, kterým jsme se i sprchovali, a vychrstnul se někam na zem, a ono se to nějak spláchlo. Na pokoji se konalo dalších několik menších studených sprch, jako třeba že máme okenice zavřít kvůli malým opicím, co vlezou do pokoje a ukradnou co vidí, nebo postel byly jen nehoblované fošny potažené tenkou dekou, v rozích pokoje byli díry od myší, které nám potom žrali slupky od salámu, navíc chyběla zásuvka na dobíjení baterek, mobilů a repelent proti komárům, kterých bylo všude moře, a my se dohodli, že antimalarika vysadíme, protože Lariam nám nedělal dobře, bolesti hlavy a podobně. Tak jsme po několika minutách ulomili jednu ze dvou objímek na žárovku, drátky jsme odšroubovali, a namotali na repelent, zdraví bylo přednější, a tak jsem strčil nabíječku baterek do foťáku na veřejnou chodbu, s tím že ho snad nikdo neukradne. Po vybalení a rozkoukání se z lehkých rozpaků nad kvalitou ubytování, vyrážíme do ulic, je kolem páté odpoledne. Ještě nabíječku z chodby stačím přenést dole, kde sedí tři Indové kolem stolu, jeden z nich je náš majordomus, a strká ji někam za roh do zásuvky, snad je pod napětím. Směřujeme směrem ke Ganze, posvátné řece, procházíme četnými zákoutími a uličkami, až vidíme Gangu, utápějící se ve sklánějícím se naoranžovělém slunci. Jdeme až k vodě, všude se válejí odpadky, ale nalézáme i místa relativně čistá. Během chvilky ke mně přistupuje stařík, představuje se, podává ruku, slušnost mi nakazuje taky podat ruku, hned mi ji uchopí a masíruje, prve jen dlaň a prsty, potom předloktí, rameno, druhou ruku, záda, stehna... Ptám se co za to, říká 200 rupek, málem upadám do mdlob. Vyndávám zmuchlanou padesátku, kroutí hlavou, přidávám ještě dvacku z druhé kapsy, určené pro žebráky, kroutí hlavou že ne, ale víc nemám, pak jen stovky a dvoustovky, a to určitě ne. Prý ať řeknu Jirkovi, že mi půjčí, a já že ne, buď ať bere, nebo nic. Tak znechuceně odchází, ulovit jiného hlupce. Údajně se cena za masáž pohybuje mezi 20 a 50 rupkami, jak nám později říká náš majordomus. Chvíli hledíme na probíhající duchovní festival zasvěcený jednomu z bohů, a pak odcházíme směrem podél gangy k největšímu ze spalovacích ghátů. Zde se spalují těla zesnulých, buď v rodinném kruhu, nebo tak nějak osamoceně, pokud zesnulý před smrtí nažebrá dost prostředků na nákup dřeva. Dřeva je v okolí málo, lesy žádné, všechno se vozí po Ganze. Proto je drahé a ti co se chtějí spálit na ohni, musí našetřit nebo nažebrat patřičný obnos. Na spališti se udělá hranice, na ni se položí zesnulý, obloží dřevem, a pak se zapálí za přítomnosti příbuzných, ti přihlížejí jak nebožtík hoří, v určitém okamžiku musím obsluha hranice rozbít kladivem na dlouhé násadě lebku, aby přehřátý mozek nevystříknul mimo hranici, což pozůstalí ocení patřičnými ovacemi, někdy i finančním přilepšením pro obsluhu ohně. Potom je popel shrabán, a jednou za čas shozen do Gangy na speciálním plavidle. Přihlížející a defakto hlavně turisti, mají dnes už vyhrazený prostor na vyhlídce, aby neotravovali pozůstalé, kteří to (od jisté doby) berou jako provokaci a jakési hanobení. Ovšem kdybychom si připlatili, koupíme si jakési členství v rodině, a můžeme stát pár metrů od hranice, a dívat se na hořící údy zesnulého. Není však o co stát, ohořelá ruka padající z hranice, a její opětovné vydání plamenům nám stačí i z dvacetimetrové vzdálenosti, proto se nevydáváme blíže k plamenům, štiplavý a podivně nasládlý dým vniká do našeho nosu i tak. Hoří asi 20 hranic, kolem každé hlouček pozůstalých. Za chvíli se vnucuje opět nějaký samozvanec, který nám vysvětluje jak se spaluje, kolik denně a další detaily, defakto všechno co už vím od Jirky, který tu už před 3 lety byl, a co jsem načetl z článků. Vede nás k jakémusi hospicu, domu, kde pobývají staří lidi než zemřou, čekají na svou chvíli, a sbírají rupky na dřevo. Samozvanec nám sdělil, že jedna várka dřeva na spálení stojí asi 24000 rupek, což se nám zdá těžce přehnané. Ještě ve dne jsme viděli, jak kluci vedle hospice, v tom případě spálili na ohníčku dřeva asi za 500 rupek :-) Opět náš majordomus vnáší světlo do problému, údajně jedna várka stojí kolem 2 až 4 tisíc rupek, což je vzhledem k nedostatku dřeva docela příhodné. Kolem hospice bylo naštosováno dřeva, střízlivým odhadem, za několik milionů rupek. Hotové jmění. Těžko říct, jak to vlastně je, snad i majordomus nás chtěl trochu našponovat, všichni tu přece jenom drží spolu. Samozvanec nakonec chtěl, abychom šli do hospice, ale uvnitř leží umírající, mající roztodivné nemoci, a dům sám vypadal v tom šeru jako z hororu, odmítli jsme, a vykoupili jsme se 200 rupkami, na dřevo pro umírající. Snad skončili ve správných rukách. Po dramatickém zážitku odcházíme po schodech od Gangy směrem k našemu skvělému hotelu. Kousek od hotelu nacházíme prima turistickou restauraci, doplňujeme jí standardní stravovací zážitky z ulice, a dostáváme jídla jako nudle, rizoto a další dobroty z klasického českého "asia bistra" :-) Snad ještě jedna příhoda stojí za zmínku. Uličky kolem našeho hotelu byly úzké, někdy snad až příliš, a během našeho stolování do těchto uliček zavítal posvátný býk, poměrně velkých rozměrů, naštvaně bučel, ale mezi stoly se mu nechtělo, jen jsem očima hledal únikovou cestu kdyby náhodou, ale sloup uprostřed by ho snad zastavil. Nicméně lidé přes uličku, ve které stál být nemohli projít, kdykoliv je mohl přimáčknout k protější zdi, a to by nejspíš nevěstilo nic dobrého. Obsluha naší restaurace ho proto polila vodou z PET lahve, býk zafuněl a naštvaně se pohnul a odešel. Stejně jen smrděl a odháněl další zákazníky. A s posvátnými krávami (býky) se to přece jen přehánět nemá :-) Platíme poměrně košer částku, včetně nápoje do 200 rupek za oba, a na dalším rohu nacházíme prodejnu sladkostí, jejichž pestrost nezná snad mezí, kupujeme zaručené bílé a hnědé kuličky ve sladkém láku, a další barevné dobroty, které hned po návratu na pokoj (nabíječka se netratila!) mizí v našich útrobách. Nicméně všechno nesníme, více jak polovinu necháváme na misce, tu se člověk snadno přesladí, a dobrého přece stačí málo. Ještě před ulehnutím (je kolem desáté večer) ze sousedního pokoje teče pod příčkou voda, tvoří v koutě našeho pokoje malé jezírko, do něhož komáři (snad ne rodu Anopheles!) kladou nejspíš vajíčka a líhnou se z něj pak další a další komáři. Potom chápeme, že voda je z hábitů, v nichž se lidé koupou v Ganze, pak je na pokoji pověsí, a voda díky přitažlivosti stéká dolů, teče po podlaze a rovnou k nám. Od toho jsou i ty fleky na zelené malbě našeho pokoje, škoda e se nekoupeme, a že naše voda neteče taky k sousedům. Před spaním likvidujeme poslední kousek Vysočiny jen tak na syrovo, bez chleba, ten zařval už v Agře. Schválně slupky necháváme kousek od díry v rohu pokoje, uvidíme co se ráno stane. Po náročném dni a cestování vlakem uléháme a spíme jako zabití, opice neopice.

 

Pokračování příště…

P1110004.JPG
P1110004.JPG
P1110009.JPG
P1110009.JPG
P1120015.JPG
P1120015.JPG
P1120016.JPG
P1120016.JPG
P1120018.JPG
P1120018.JPG
P1130025.JPG
P1130025.JPG
P1130026.JPG
P1130026.JPG
P1130028.JPG
P1130028.JPG
P1130031.JPG
P1130031.JPG
P1130036.JPG
P1130036.JPG
P1130037.JPG
P1130037.JPG
P1130038.JPG
P1130038.JPG
P1130039.JPG
P1130039.JPG
P1130044.JPG
P1130044.JPG
P1130046.JPG
P1130046.JPG
P1130052.JPG
P1130052.JPG
P1130053.JPG
P1130053.JPG
P1130054.JPG
P1130054.JPG
P1130058.JPG
P1130058.JPG
P1130064.JPG
P1130064.JPG
P1130065.JPG
P1130065.JPG
P1130069.JPG
P1130069.JPG
P1130072.JPG
P1130072.JPG
P1130073.JPG
P1130073.JPG
P1130075.JPG
P1130075.JPG
P1130076.JPG
P1130076.JPG
P1130078.JPG
P1130078.JPG
P1130080.JPG
P1130080.JPG
P1130084.JPG
P1130084.JPG
P1130085.JPG
P1130085.JPG
P1130086.JPG
P1130086.JPG
P1130089.JPG
P1130089.JPG
P1130093.JPG
P1130093.JPG
P1130098.JPG
P1130098.JPG
P1140105.JPG
P1140105.JPG
P1140106.JPG
P1140106.JPG
P1140108.JPG
P1140108.JPG
P1140109.JPG
P1140109.JPG
P1140112.JPG
P1140112.JPG
P1140115.JPG
P1140115.JPG
P1140116.JPG
P1140116.JPG
P1140117.JPG
P1140117.JPG
P1140119.JPG
P1140119.JPG
P1140120.JPG
P1140120.JPG
P1140121.JPG
P1140121.JPG
P1140122.JPG
P1140122.JPG
P1140123.JPG
P1140123.JPG
P1140124.JPG
P1140124.JPG
P1140129.JPG
P1140129.JPG
P1140131.JPG
P1140131.JPG
P1140133.JPG
P1140133.JPG
P1140134.JPG
P1140134.JPG
P1140137.JPG
P1140137.JPG
P1140138.JPG
P1140138.JPG
P1140139.JPG
P1140139.JPG
P1140142.JPG
P1140142.JPG
P1140144.JPG
P1140144.JPG
P1140145.JPG
P1140145.JPG
P1140146.JPG
P1140146.JPG
P1150147.JPG
P1150147.JPG
P1150150.JPG
P1150150.JPG
P1150151.JPG
P1150151.JPG
P1150152.JPG
P1150152.JPG
P1150156.JPG
P1150156.JPG
P1150157.JPG
P1150157.JPG
P1150160.JPG
P1150160.JPG
P1150161.JPG
P1150161.JPG
P1150162.JPG
P1150162.JPG
P1150163.JPG
P1150163.JPG
P1150164.JPG
P1150164.JPG
P1150166.JPG
P1150166.JPG
P1150167.JPG
P1150167.JPG
P1150170.JPG
P1150170.JPG
P1150173.JPG
P1150173.JPG
P1150175.JPG
P1150175.JPG
P1150176.JPG
P1150176.JPG
P1150179.JPG
P1150179.JPG
P1150180.JPG
P1150180.JPG
P1150181.JPG
P1150181.JPG
P1150182.JPG
P1150182.JPG
P1150183.JPG
P1150183.JPG
P1150185.JPG
P1150185.JPG
P1150188.JPG
P1150188.JPG
P1150189.JPG
P1150189.JPG
P1150192.JPG
P1150192.JPG
P1150194.JPG
P1150194.JPG
P1150195.JPG
P1150195.JPG
P1150196.JPG
P1150196.JPG
P1150199.JPG
P1150199.JPG
P1150200.JPG
P1150200.JPG
P1150202.JPG
P1150202.JPG
P1150203.JPG
P1150203.JPG
P1150204.JPG
P1150204.JPG
P1150205.JPG
P1150205.JPG
P1150209.JPG
P1150209.JPG
P1160212.JPG
P1160212.JPG
P1160215.JPG
P1160215.JPG
P1160216.JPG
P1160216.JPG
P1160219.JPG
P1160219.JPG
P1160221.JPG
P1160221.JPG
P1160222.JPG
P1160222.JPG
P1160224.JPG
P1160224.JPG
P1160225.JPG
P1160225.JPG
P1160226.JPG
P1160226.JPG
P1160227.JPG
P1160227.JPG
P1160228.JPG
P1160228.JPG
P1160230.JPG
P1160230.JPG
P1160232.JPG
P1160232.JPG
P1160234.JPG
P1160234.JPG
P1160235.JPG
P1160235.JPG
P1160236.JPG
P1160236.JPG
P1160239.JPG
P1160239.JPG
P1160242.JPG
P1160242.JPG
P1160245.JPG
P1160245.JPG
P1160246.JPG
P1160246.JPG
P1160251.JPG
P1160251.JPG
P1160255.JPG
P1160255.JPG
P1170257.JPG
P1170257.JPG
P1170258.JPG
P1170258.JPG
P1170259.JPG
P1170259.JPG
P1180261.JPG
P1180261.JPG
P1180262.JPG
P1180262.JPG
P1180263.JPG
P1180263.JPG
P1180268.JPG
P1180268.JPG
P1180269.JPG
P1180269.JPG
P1180270.JPG
P1180270.JPG
P1180281.JPG
P1180281.JPG
P1180282.JPG
P1180282.JPG
P1190323.JPG
P1190323.JPG
P1190329.JPG
P1190329.JPG
P1190336.JPG
P1190336.JPG
P1190338.JPG
P1190338.JPG
P1190343.JPG
P1190343.JPG
P1190345.JPG
P1190345.JPG
P1190348.JPG
P1190348.JPG
P1190350.JPG
P1190350.JPG
P1190353.JPG
P1190353.JPG
P1190354.JPG
P1190354.JPG
P1190356.JPG
P1190356.JPG
P1190359.JPG
P1190359.JPG
P1190364.JPG
P1190364.JPG
P1190365.JPG
P1190365.JPG
P1190369.JPG
P1190369.JPG
P1190376.JPG
P1190376.JPG
P1190389.JPG
P1190389.JPG
P1190393.JPG
P1190393.JPG
P1190397.JPG
P1190397.JPG
P1190398.JPG
P1190398.JPG
P1200407.JPG
P1200407.JPG
P1200410.JPG
P1200410.JPG
P1200418.JPG
P1200418.JPG
P1210420.JPG
P1210420.JPG
P1210421.JPG
P1210421.JPG
P1210424.JPG
P1210424.JPG
P1210425.JPG
P1210425.JPG
P1210464.JPG
P1210464.JPG
P1210485.JPG
P1210485.JPG
P1210487.JPG
P1210487.JPG
P1220491.JPG
P1220491.JPG
P1220492.JPG
P1220492.JPG
P1220494.JPG
P1220494.JPG
P1220496.JPG
P1220496.JPG
P1230519.JPG
P1230519.JPG
P1230529.JPG
P1230529.JPG
P1230536.JPG
P1230536.JPG
P1230539.JPG
P1230539.JPG
P1230548.JPG
P1230548.JPG
P1230550.JPG
P1230550.JPG
P1230553.JPG
P1230553.JPG
P1230555.JPG
P1230555.JPG
P1230556.JPG
P1230556.JPG
P1230557.JPG
P1230557.JPG
P1230558.JPG
P1230558.JPG
P1230561.JPG
P1230561.JPG
P1230562.JPG
P1230562.JPG
P1230563.JPG
P1230563.JPG
P1230565.JPG
P1230565.JPG
P1230571.JPG
P1230571.JPG
P1230574.JPG
P1230574.JPG
P1240584.JPG
P1240584.JPG
P1240586.JPG
P1240586.JPG
P1240591.JPG
P1240591.JPG
P1240593.JPG
P1240593.JPG
P1240594.JPG
P1240594.JPG