Expedice Praded 2003

Expedice Praděd 2003

Bylo páteční ráno, nutno dodat že velmi časné páteční ráno, měl jsem dovolenou, a přesto jsem vstával kolem 6 hodiny. Poslední kontrola sbalených věcí, výstroje i výzbroje, něco málo z ledničky přesunout do brašen, brašny pořádně uvázat na kolo, hučení kompresoru, tlak v pneumatikách byl malý. Sedám na kolo, vyzvedávám souseda Petra, sraz je u zastávky na městečku. Jsme tam první, pak přijíždí další kolega – Honza, a nakonec Kekule, se svým obvyklým zpožděním. Máme už 10 minut skluz, v Kelčicích bereme další dva kusy naší cyklo-výpravy, nad Výšovicema u hřbitova probíhá letmé seznámení.Sraz celého pelotonu akce Praděd 2003 je u benzínky Total, uprostřed Prostějova. Je nás asi kolem 20, probíhá zmatené seznamování, dorozdávání dresů, a ze skupiny se stává parta žlutozelených citronů. Někteří nemají to štěstí a nemají dresy, kazí nám tak homogenní a stejnorodé vzezření celé skupiny, ale nevadí, aspoň jsme od sebe lépe k rozeznání. Probíhá focení před firmou jednoho ze sponzorů, celá skupina pomalu nasedá na kolo, a vyjíždí se směrem na sever – cílem cesty je nejvyšší vrchol Jeseníků – Praděd.Jedeme velmi pozvolným tempem, je nás celkem 23, nejmladší člen výpravy má 21, nejstarší požehnaný věk přes 60 – klobouk dolů – s kolem co má jen tři převody a hodí se spíše do holanských rovin. Vybavení kol je průměrné, většinou to co skýtají obchody ve standardních výbavách kol. 10-14 tisíc. První zastávka byla v Lutíně před socialistickým obchodňákem, kde se načala láhev kopřivnické vodky, která se ještě touž zastávku vypila. První větší zastávka i se zelňačkou se sýrem v chlebu, byla v Hospůdce u krbu, kde se dalo několik pivek, a cesta hned lépe ubíhala, leč nohy byly malinko ztěžklé. Zpříjemnění cesty vzhůru a na sever byly vodopády, ve kterých jsme smočili obličeje, nohy i těla, osvěžili se, nabrali kojeneckou vodu A (což znamená že má obsah dusitanů 0 mg/l a dusičnanů do 15 mg/l), která chutnala opravdu skvěle. Další ze zastávek byla hospoda v kopci ve vesničce Horní Město, která měla ještě zavřeno, leč akční výčepní vmžiku zapnula chlaďák, a za chvilku bylo pivo jako křen. Cílem trasy prvního dne byla Malá Morávka, kde se každoročně ubytováváme u kamaráda Petra „Kostelníka“. Obrovský to barák, s ještě většími pozemky, kola jsme ustájili, uzamknuli, někdo vytáhnul láhev karpatské hořké, která se ihned vypila, movitější se stany postavili stanové městečko, a šlo se na pivo do jisté hospody v Malé Morávce. Tam se pilo, jedlo, obrovské porce tamního kuchaře zaskočili nejednoho jedlíka. Zlomem žranice byla návštěva jiných dresů, jakýchsi žluťáků od Prahy, jejich hřmotnou návštěvu a odchod z hospody provázely věty typu: podej mi popelník abych ho po nich mohl hodit, nebo sbohem gayové. Tehdy jsme nevěděli že je máme ještě téhož večera potkat na country diskotéce. Tam jsme se odebrali po zavíračce hospody někdy hodně po půlnoci, ale i paní hospodská – notně podlitá – se odebrala stejným směrem, a dokonce nás cestou ještě předběhla. Po cestě jsme potkali jednoho ze žluťáků, hendikepovaného maséra na berlích, který mohl chodit i bez berlí, jak se ukázalo později. Na diskošce bylo žluťáků o poznání víc, a snad proto abychom je uctili a abychom uctili i sebe, jsme objednali hned po příchodu k výčepu – deset piv. Ty se postupně rozebraly, vypily, a zábava pomalu skončila – stihnuli jsme tak 4-5 tanečků, včetně divokého hada, který vedl přes všechno, včetně stolů plných skla. Robert snědl svoji druhou makrelu, a po polívce a olbřímí porci smažáku tak zakončil večer. Po rozvláčněném návratu na barák, trouše za sebou vypité půllitry od piva, jsme si vybrali nocleh na trávníku, kteréžto místo jsem si vyhlédnul už večer, za střízliva. Volba tedy byla jasná. Ráno bylo poněkud horší, nakonec se ale vstalo, a postupně se odjelo na Hvězdu, kde si někteří dopřáli piva a párečku v rohlíku. Pak se opět postupně pomalu ale jistě vyšlapalo k Ovčárně, kde měli fajnové langoše, a nic-moc starobahno – za 15 vočí to byla výhodná koupě. Ale dalo se. A nahoru to už byla pohodička, po posilnění jsme byli nahoře coby dup. Obsluha a služby byly přímo pod věží dost tragické, párky i popraskané klobásy došly, a pivo z plastu – inu co se dalo dělat. Po nabrání sil se šíleným tempem sjelo ke Švycárně, už žádné pivo, žádné občerstvení, jelo se dolů do Desné za častých zastávek a měnění píchnutých či proražených kol. Sjezd holt vyžaduje techniku. I když – kdo nepíchá, jezdí pod své možnosti :-) Při jedné ze zastávek Peťa Kostelník ukazoval své nářadí – hasák a dřevěnou cívku drátu, a zbytek věcí v igelitce pohřební služby technických služeb města Prostějova – napadlo mě, proč vlastně patří pohřební služba pod technické služby, inu proč ne – vždyť smrt je vlastně technická závada fatálního charakteru na životě, takže je vše v pořádku. Další ze zastávek byla u říčky Desná, ve které jsme se koupali i loni, a proto letos to byla jasná volba. Dokonce jsem si umyl i vlasy. Svíčkovou jsme si dopřáli v hospůdce kousek níže, samozřejmě i pivo. Ovšem Holba se nedá nazývat pivem, spíše vhodná na prochlach porcelánu. Vše směřovalo do Hrabové na mysliveckou leč, kola jely dost svižně, průměr cesty z Pradědu mohl být dobře ke 30 km/h až do Hrabové. Peloton 23 lidí, z nichž víc polovina zářila ve žlutozelených dresech, způsobil v Hrabové dost velké pozdvižení, leč tamní obyvatele ani náš příjezd nezvednul ze židlí, snad jen ukrajinské příbuzenstvo, ovšem tuto skutečnost jsme se měli dovědět později. Přivítání proběhlo prima, pivo bylo moc fajn, jistí z nás si ho kupovali pro jistotu po dvou, snad právě proto došlo tak záhy, stejně jako tvrdý alkohol, kterého jsem si já vůbec nevychutnal. Ale sekaná, guláš, žebra i ražniči bylo moc dobré, vím o několika lidech, co si dali od všeho :-) Parket jsme jako obvykle roztancovali my, pokud zábava začala v Hrabové ve dvě odpoledně, a v 8 po našem příjezdu se nic nedělo, pokračoval tento trend u místích obyvatel až do konce, jen ukrajinky se poněkud smísily s naší cyklopartou. Mám zaručené zprávy o tom, že se kolem koupaliště motaly jisté páry, a byly slyšet věty typu: tak kam půjdem? Nebo: to tričko máš nějaký těsný. Ale – proti gustu, žádnej dišputát. Ten stejný večer, to vyadalo, že ráno bude muset přijet ke koupališti hasičská cisterna a pořádně okraj koupaliště vystříkat od polotekutých stigmat večera, ale ráno to asi bylo všem jedno. Po dopití všeho piva i tvrdýcho se šlo pomalu spát, někdo si ustlal v převlíkárně, někdo na záchodě, někdo u koupaliště, někdo na tribuně a někdo na lajně na hřišti. Myslím, že se všichni vyspali, snad na ranní vyjímky – viz. Pouget, kterému až u Nákla došlo, že dalšími pivy se z opice nevymotá. Ráno, opět po několika defektech a zdrženích následovalo moc dobré pivo a polévčička kousek od vodní elektrárničky Nové zámky, která probíhala ve stylu konverzace pouget.cz, ale na stav v jakém byl, měl velmi dobrý postřeh a připomínky, ale určitě se podívejte na server modlemese.cz :-) Zdrželi jsme se poněkud déle, hlavní skupina nás už opustila, setkali jsme se na chvíli u nádrže Náklo, kde jsme se opět rozloučili, a už se většina z nás nesetkala. U Nákla jsme dali tři pivka, koupačku a svižným tempem jsme jeli přes Kostelec do Plumlova, kde právě odcházel Pavel a Robin z hospody U Rudolfa, kteří však svižně změnili směr své cesty, jak nás viděli přicházet – zřejmě jim chyběl důvod se napít :-) Po několika pivkách a pokrmu, se naše čtyřčlená skupinka (Tom, Kekule, Petr a Honza) vydala směr Křenůvky, Myslejovice a konečně Brodek. Po cestě proběhlo poslední focení, a v hospě u nás poslední pivo, jako tečka za celým cyklovíkendem. Myslím, že cyklovíkend se povedl, byla to spíše společensko-sportovní akce, než sportovně-společenská, pilo se tak akorát, zábava byla perfektní, parta taky – co víc si přát? Snad jen, aby takových víkendů bylo do roka více.