Španělsko 2003

PROLOG

Nad obzorem na východě, kde je obloha skoro světle modrá s lehkým nádechem do oranžova, se za chvíli objeví první paprsky slunce a ozáří celou krajinu měkkým, stále ještě prázdninovým svitem. Hučení dvoupatrového autobusu se pomalu ztrácí za zatáčkou, o jeho nedávné přítomnosti svědčí jen závan horkého vzduchu a kaluž vody na špinavém asfaltu, vyteklá z klimatizace. Na duši i na srdci je poněkud těžko, skoro 11 dní dovolené, z toho více jak tři plné dny strávené v autobuse cestou tam i zpět, zbytek na slunných plážích i kopcích Španělského pobřeží Costa del Azahar v lokalitě Oropesa del Mar, právě skončilo. Zamávání zbylým v autobuse, zamáčknutí slzy (třeba je už nikdy neuvidíme), poslední ahoj, rozloučení s těmi co ještě zůstali, bagáž na záda, vyrazit k nedalekému domovu. Hlavou se honí desítky a stovky myšlenek a vzpomínek. Před 11 dny všechno začalo, a dnes už všechno skončilo. Dovolená je prostě pryč, nikdo s tím nic nenadělá. Batoh v ruce podivně hřeje, snad proto že je v něm ukrytý foťák skrývající víc jak 400 fotek od prvního do posledního dne, na druhém rameni vrže popruh od brašny s kamerou - asi největší úlovek - více jak 7 hodin videa na 8 kazetách v digitální podobě. To všechno s několika suvenýry a tisíci myšlenkami a vzpomínkami si odnáším z 11 jediných dní prázdnin, strávených jinde než ve škole, přípravou na přednášky a psaním dizertačky.

Vlastně ani nevím, koho napadlo a kdo první s tím přišel, že bychom mohli jet na místní základní školou pořádaný zájezd do Španělska k moři. Musím se přiznat, že jsem do poslední chvíle, asi tak 10 dní před vlastním odjezdem, nevěděl kam že to vlastně jedu. Vlastně věděl - někam do Španělska. V hospodě jsem se dověděl o pobřeží Costa del Azahar a lokalitě Oropesa del Mar, kde měl být konkrétní pobyt našeho výletu. Měl to být za pískem a sluncem, než za poznáním, což se ukázalo být víceméně pravda, ale nepředbíhejme. Jelo nás asi 20 lidí co znám tak nějak osobně a aspoň trochu více než jen povrchně, tedy vím kdo jsou, jací zhruba jsou, jaké mají zájmy a tak, i když o většině jsem žádné niternější informace neměl. Krom této omladiny (budu je tak nazývat, já a ještě kámoš Petr co jsem s ním byl na pokoji jsme byli nejstaršími z této omladiny) jelo ještě vyzrálejší osazenstvo naší vísky, pak několik lidí nastupivších v Prostějově a jedna rodinka ze Znojma - většinu lidí co jsem neznal tak nějak už dříve, mi osud nedovolil poznat ani za těch 11 dní strávených v busu a u moře, i přesto, že jsem jako jediný zapomněl pas doma, a autobus na mě asi minutu po samotném odjezdu musel chvíli čekat a všichni se dívali jaký zapomnětlivec (zbytečně silná slova nebudu hned tak zpočátku používat) že nechal doma to nejhlavnější. Sice pas přišel na scénu asi tak na 5 vteřin, a to jsme ho vyzvedli nad hlavu, celník z několika metrů všechny pasy omrknul svým bezpochyby ostřížím zrakem (kdosi vtipně prohodil, že kdyby měl v pase místo vlastní fotky fotku svého pudla, nic by se nestalo), a to byla celá role pasu až do návratu do rodné vísky. Ale pořádek musí být, přece.

Tak tedy posledního červencového večera léta páně dvoutisícího třetího, jsme se všichni koho se to mělo týkat sešli na zastávce v Brodku, včetně svých maminek, otců, dědečků a babiček, s neskutečným množstvím báglů, nacpaných pivem - někteří to neskrývali a u nohou jim stály přímo kartony s pivem v plechu. Poměrně nervózní a místy křečovitá zábava, vyplňující čekání na kýžený dvoupatrový autobus. Nečekalo se dlouho, asi po 20 minutách se s hučením přiřítil vskutku Titanik mezi autobusy, my do něho stěží nacpali všechnu batožinu, dojemné loučení s rodinami zanechavšími na peróně, mohlo se vyjet. Ještě momentík - zapomněl jsem doma pas, což jsem si asi 15 vteřin po startu uvědomil, polil mě poněkud ledový pot, řidič zastavil, a já si dal 800 metrů na čas. Nutno uznat, že jsem měl dobrý čas, po třech minutách jsme mohli opět vyrazit, teď už ničím nerušeně směrem ke kýženému cíli. Řidiči nás přivítali na palubě dostavníku, zastávky prý budou každé tři až čtyři hodiny, na hranicích zastávka ve free shopu pro nákup levných komodit jako chlast, cigarety a cukrovinky. Cesta začala navečer dost po deváté, takže byla v autobuse tma vlastně od začátku, klima příjemně hučela, tma a mírné napětí před startem udělaly své, za chvíli všichni klimbali. Nutno se zmínit při příjezdu autobusu, že jsme se zájmem sledovali kdo už v autobusu sedí. Zhruba v místech kde jsme měli sedět, seděly tři slečny, očividně bez partnerů, což se ukázalo jako pravdivá skutečnost - bohužel jen pro čas dovolené, jinak ovšem zadaných, navíc se z jedné z nich vyklubala naše delegátka, která se o nás po celý ten čas starala. Ale nepředbíhejme.


CESTA TAM

První zastávka byla kousek od Znojma na benzínce, kde jsme naložili rodinku ze Znojma. Další byla za chvíli na hranicích, kde byl free shop s nepřeberným množstvím nápojů a všeho podobného. Dodnes nevím, proč jsme nekoupili hodně rumu, vodky, ginu a všeho ostatního za třetinové ceny, určitě by se to vyplatilo, kdybychom ovšem věděli, co bude následovat. Tak jsme koupili jen malou škatulku višňových bombónů a 370 ml rumu v plechu, kterýžto padl za vlast během noci. Na některé z dalších zastávek jsme se domluvili že půjdeme na noční pivo do autobusové "jídelny", ovšem jsme se přepočítali, nejenže jsme se tam málem nedostali přes nohy natažené do uliček a lidi v nich spících, ale i proto že v obou "jídelničkách" spali lidi, navíc po krkolomné cestě za řidičem se zjistilo, že ten co neřídí spí, tak jsme ho nechtěli rušit, pivní dýchánek nastal až druhý den kolem poledne, kdy jsme si dali každý po několika pivech a při družném hovoru a se stoupajícími promilemi cesta velmi příjemně ubíhala. Nutno dodat, že první večer či spíše noc v autobuse běžely komedie a pak nějaký film o ponorce, který kvůli zastávce nebyl (naštěstí) odpromítaný celý. Druhý den v buse někdy odpoledne některý z řidičů pustil k četbě (ti, kteří měli co, si četli, ostatní hleděli z oken nebo podřimovali) muziku do repráků celého autobusu, první dojem byl dobrý, ale po několika prima skladbách se změnil repertoár natolik, že jsme začali uvažovat o špuntech do uší. Nakonec jsme se domluvili, že půjdeme dolů na R.U.M. Samozřejmě jsme si občas chodili dolů i pro pivo v plechu, že. Po asi dvou rundách rumu někdo vytáhnul celý půllitr, ten se rychle vypil. Nálada docela rostla, někoho napadlo jít dolů pro další půllitr. Pak padl citrus, a nakonec jsme koupili další dva litry rumu, řidiči jen konstatovali, že tolik rumu během cesty nikdy neprodali :-) Nálada byla vskutku výtečná, družili jsme se, hodně se mluvilo, básnilo i kecalo. Nakonec alkohol všechny přemohl, a spalo i během zastávek a až kolem 6:30 ráno jsme zastavili ve Španěské Peníscole, kde byl rozchod pro nafocení města a pokochání se mořem. Všichni ještě docela unaveni, i přesto jsme se donutili vypotácet v lihovém oparu z autobusu, a vydat se na blízký hrad na kopci, kde právě končila diskotéka, odjížděla sanitka a policajti. Zřejmě povedená akce. Po nafocení a natočení kde čeho, se opět pokračovalo k cíli, kterého jsme dosáhli něco málo po osmé hodině ranní. Výstup autobusu do skoro 100% vlhkého vzduchu, vonícího lehce solí, docela dost vysoké teploty už tak časně ráno z klimatizovaného autobusu bylo poměrně drastický, i přesto jsme vytáhli z autobusu tašky s pivem, oblečením a potápěčskou výstrojí. Autobus jezdil asi 10 minut po lokalitě, napínal nás kde vlastně budeme bydlet, jestli ve 12 patrovém věžáku u moře, nebo přízemních chýších ve vnitrozemí, nakonec se ukázal být správný kompromis - ve dvoupatrovém baráku asi 400 metrů od pláže, kousek od obchůdků a asi 12 minut chůze od supermarketu, podobajícího se našemu Tescu, přičemž na třetině cesty k němu byla čínská hospůdka s lidovými cenami 1euro za pivo (půllitr!) a 3eura za 1,5 litru sangrie (španělského to národního pití, směs červeného vína, likéru, cukru a ovoce - jinak moc dobré pochoutky, studené a velmi osvěžující).


DEN 1

Chvíli před námi se vystěhovali předchozí nájemníci, my jsme si vybalili, naskládali pivo do ledničky a mražáku a hned si několik otevřeli na žízeň po dlouhé cestě. Chvíli jsme otáleli na pokoji, polehávali a odpočívali, a pak jsme šli nejkratší cestou k moři. Roztáhli jsme rákosové podušky, okusili slanost moře, a slunili se, což se ukázalo být skutečností pouze první a poslední den, jinak jsem já osobně pořád něco dělal, jen neležel na slunci. Hned první den jsem nevydržel, a vzal si potápěčskou výstroj, tedy bez ploutví, jen tak nalehko :-) Potápěl jsem se na levém výběžku skalisek naší oblíbené (a taky nejbližší) pláže, který ležel pod hotely Las Vegas I a II, pod nimiž byla i jeskyně s temnou dírou, u které jsem se podivně ani ne bál, jako z ní měl divný pocit začínající šimráním v břiše a konče někde u konečků prstů - ano, člověk má strach z neznámého, bylo mi taky divné, proč z většiny potápěčů jsem do jeskyně vplaval jen já, a ostatní se jí vyhýbali. Taky jsem na dně v jemném písku našel nejvíce škebliček a lasturek docela nadměrné velikosti, ve srovnání s vysbíraným dnem všude jinde. Holt bylo to jako v lese v chatové oblasti - tam taky nenajdete na zemi žádnou zbytečnou větévku na oheň, stejně jako tady žádné fajnové kusy uvolněné mořem, protože turistických potápěčů bylo hodně, a každý si chtěl nějaký ten kousek odvézt domů, (však já dnes, v době psaní tohoto článku, celé odpoledne vyvářím ve formalínu s trochou peroxidu lastury, mušle, kameny a schránky ježovek). Hned první den jsem měl tedy na potápění vhodnou lokalitu, kterážto se nakonec ukázala být vhodnou lokalitou pro potápění vůbec. Na druhém konci (napravo) pláže bylo mělko, snadno přístupno, a proto i velmi chudo na úlovky, navíc mělko způsobovalo časté znečištění zvířeným pískem od větrem vzedmutých vln. Potápění tedy bylo vedlejší náplní dne, hlavní náplní bylo jak jsem již na začátku naznačil - seznámení se s mořem a slunění, kteréžto mnozí odnesli sytě červenými zády, stehny a břichy :-) Večer jsme se tak nějak sešli, chvíli jsme se dívali ze střechy na hemžení v ulicích, a někoho napadlo že se půjdeme taky hemžit, inu šli jsme se tedy hemžit. Dohemžili jsme se na pláž, asi 6 nás bylo, včetně delegátky, i svléknuli jsme svršky a vykoupali jsme se při měsíčku. Moc pěkné to bylo. A pak jsme šli sednou k Číňanovi na dva žejdlíky sangrie. Sice nám kapalo z šosů, ale i tak jsme si vychutnali nápoje lahodného a osvěžujícího. Po přesunu zpátky na ubytovnu (jinak se tomu snad ani říkat nedá!) byl na střeše ještě život, tak jsme si každý donesli ještě zásoby alkoholu z domova (převážně láhve s Čapkovým oblíbeným románem R.U.M. a plechovky s pivem), popili jsme, poveselili, a já někdy zavčasu odešel spát, ráno se dozvěda, že na střeše bylo veselo do kuropění a byl z toho nějaký průser ohledně rušení nočního klidu či co.


DEN 2

Druhý den někoho napadlo jít právě na pravou část pláže, kde byla údajně chladnější voda a prima terén pro potápění, kteréžto skutečnosti jsem já neshledal, ale bylo tam určitě míň lidí, protože se každému asi na druhou stranu pláže nechtělo vážit dobře půl kilometru dlouhou cestu. Mě připadala cesta na rozhraní moře-souš skvělá, protože písek se choval tak zvláštně pevně a přitom tekutě, navíc moře chladilo chodidla a pozorovatelé mohli koukat kolem sebe kde se co šustne :-) Takže jsme "rozbili stany" v pravé části pláže, sluňaři se v pravidelných intervalech zvedali ze svých propocených fleků na slunci zpátky do moře, stejně jako před několika stovkami miliony let (pro náročné asi 250 mil.let :-) spousta jiných živočichů se zchladit (i když tehdy to byly spíše evoluční tendence) a pak zpátky na slunce (či v pozdější fázi dne do stínu "lípy" :-) a potápěči se vrhli do vln za poklady moře, ať už živými, nebo jen těmi vyplavenými. Až po "vlnobitní" hráz přístaviště, kde těsně před ní byla ještě jedna malá pláž (o které se jak věřím - většina účastníků mohla dovědět pouze z pohledů, nebo našich fotografií) byla docela malá hloubka, s maximem kolem 2 metrů. U hráze přístaviště však byla hloubka i přes 12 metrů (při tamní viditelnosti začíná být dno vidět namodrale až modře nebo pak vůbec, ztrácejíce se v hloubce - 20m a více), avšak co se týče života pod vodou, byla to slabota. Snad jen hejna ryb různých velikostí, ojedinělí škeblovci a ulitnatci (živočichové ve schránkách se ukrývající) budili v oněch místech zdání života. Ke sběru vyplavenin jako schránky ježovek, ulitky a pod. se místo nehodilo. Snad pro svou malou hloubku a proto i vysbíranost, nebo - nevím. Ale i tak - v každém potápění je kousek dobrodružství, vzrušení z pocitu objevení něčeho neznámého, nebo zatím mnou neobjeveného, co jsem třeba v jiných mořích neviděl, neobjevil, nebo jen uniklo mým zrakům. Třeba na závěrečné pouti zpátky na "základnu", se u skalisek fotil mladý španělský pár podvodním foťákem, dívčina si sundala vrchní díl plavek a odhalila tak skvostné poprsí a požádali mně, zda bych je nevyfotil, tak jsem samozřejmě rád vyhověl, snad jen na chvíli mě mrzelo, že foťák není můj, musely to být skvělé snímky :-) Tak vidíte, i tak se dá přijít k dobrodružství. Pak následovalo všeobecné blbnutí v moři, blbnutí s vypůjčeným balónem na písku a pak návštěva místního Tesca. Večer se šlo hromadně k Číňanovi, kde se hojně popíjela Snagrie a pivo z plechu, lidičci postupně odcházeli jak je přemáhala únava a šlo se spát.


DEN 3

Třetí den bylo v plánu potápění. Nutno dodat, že jsem působil v potápěčské skupině BoBo, Petr J. a má maličkost. Oddělili jsme se od všech skupin sluňáků i potápěčů a šli pod hotely Las Vegas I a II na ostré útesy bičované mořem, kam se nešlo zrovna nejlépe díky erodovaným a tak i pekelně ostrým břehům. Po přípravě výstroje (klasické ABC - brýle, šnorchl, ploutve a v mém případě i neoprénové ponožky a věřím, že příště i neoprénové rukavice - ostré útesy plné ostrých škebliček a výstupků = pořezané nohy i ruce) se do vody dalo dostat dvěma způsoby: všechno si na sebe navlíct a sejít až k čáře moře-souš, omývané silnými nárazy vln s pěnou a nechat se tak nějak odnést do moře, nevýhoda toho spočívala hlavně v tom, že když přišla vlna která nás měla odnést do moře, nezřídka ji druhá vlna "podrazila" a udělal jakousi vaničku, jejímž dnem byly ostré skály na které jsme narazili, při výstupu byla obtíž stejná. Druhá technika, které jsem využíval já, bylo nasadit si ABC, stoupnout si na okraj útesu a asi ze tří metrů skočit do vody, vyfrknout vodu ze šnorchlu, a přímo se zanořit za krásami moře. Po poznání této "cesty" jsem jinou techniku na vstup do vody už nepoužil. Moře tu bylo krásně divoké, plné pěny u skalisek, drobounkých bublinek které tvořily takřka neprostupnou clonu našim pohledům do dáli, ale i záludnou, protože příchozí vlna námi mohla mrštit na ostré skály, což se kolikráte stalo, důsledkem čehož byly škrábance a oděrky na rukou, ale kdo nic nedělá... (proto ty rukavice pro příště!), slunce kreslilo ve vodě i na skalách a písku prapodivné obrazce, prasátka a stíny - no co vám mám povídat, kdo to nezažil, snad nikdy nepochopí co potápěč prožívá. Potápění v "las vegas" jsme dělili vždy do dvou etap, kvůli odpočinutí od z ploutví bolavých nohou, trošku nechat pokožku zase vyschnout, odkrabatit a načerpat sil na další potápění. Každý "ponor" s sebou přinášel něco jiného, jiná místa, jiné postřehy, moře bylo jakoby pokaždé jiné, ne nadarmo se říká, že moře má tisíce tváří a barev - jiné je ráno, před východem slunce, jakoby šedé s nádechem do oranžova nad obzorem, temně modré prozářené slunečními paprsky v poledne, tajemně černé se stříbrným tetelícím se pruhem od měsíčního svitu v noci - moře má opravdu spousty tváří, každý si tu svou oblíbenou najde, když chce. Potápění toho dne skýtalo úlovky spíše živého charakteru, neboť v plánu byl oběd z "morproduktů", neboli z darů moře. Po obhlídnutí cen v místním "Tescu" za mořské příšerky jsme usoudili, že bude nejlepší se je nalovit přímo v moři. Lovili jsme černé škeble - ústřice, a pak mořské hlemýždě k jejichž prázdným schránkám se přikládá ucho a poslouchá moře. Nalovili jsme jich asi 3 kila. Po návratu zpátky na haciendu jsme je oprali ve sladké vodě, a dali vařit - zvlášť ústřice a zvlášť šnekovce. Ústřice jsme vařili přímo v mořské vodě, a pak jedli s citronem nebo kečupem, a šnekovce jsme po uvaření vytahali z ulit, a povařili ve slané vodě s kořením a těstovinami na výtečnou hustou polévku. Nutno dodat, že z asi 8 přihlížejících okusili jen 3, ostatním se odporem stahoval obličej, a že prý si dají doma hovězí steak. Inu proti gustu... Den pak pokračoval na pláži hrou v míč ve vodě. Večer probíhal ve stylu pití na pokoji, protože z nadměrného množství sangrie pálila mnohým žáha, tak se lehce konzumovalo ještě dovezené pivo do doby, než všechny zmohla únava a alkohol.


DEN 4

Na tento den byly naplánovány kola. Velmi příjemné zpestření celé "plážové" dovolené. Kola byla sice kvalitou značně pozadu, prakticky nebrzdila, z pokřivených převodníků padal každou chvíli řetěz, řazení bylo značně tragické, nicméně jsme vyjeli, směrem k horám a kopcům v dáli, kteréžto jsme dosáhnout neměli, neboť úmorné horko nám to nedovolilo. Ihned po vyjetí jsme se orosili vrstvou potu, který se při prakticky 100% vlhkosti vzduchu vůbec neodpařoval, tvořil na těle film, který postupně přecházel ve velké kapky a stékal úplně všude, hlavně na řídítka, na nichž se pak začaly protáčet rukojeti, takže stoupání do kopce bylo vskutku zážitkem. Navíc u pobřeží kde jsme byli, se skály a kopce zvedaly strmě vzhůru, takže auta jezdily do kopců na jedničku, maximálně na dvojku, no a my jsme šli pěšky. V aspoň trochu normální teplotě bych z kola asi neslezl, ale tady se prostě nedalo. Náš nejvyšší vrchol byla vyhlídka nad celou pláží, na které jsme pořídili řadu přímo pohlednicových fotek. Po posilnění vodou jsme jeli zpátky do zastavěného vnitrozemí, obdivovat soukromé vilky, honosná sídla s bazény a limetkovými sady, plantáže mandloňů a fíků. Bylo to velkolepé. Směr naší cesty vedl k rozpadenému hradu na kopci nad městem, pod nímž byla aréna pro zápolení toreadorů s býky. Po chvíli kochání jsme zapadli do maličké hospůdky na zahrádku přímo v podhradí, kde nás 200 ml piva přišlo asi na 95,- Kč, což bylo nejdražší pivo za celý pobyt, ale za padesátistupňového vedra na kole byste dali cokoliv za něco tak osvěžujícího. Piva jsme dali tři, nutno dodat že to byly moje tři nejdražší piva v životě - ale co už :-) Pak jsme se pomalu vraceli zpátky k haciendě, zastávkou na vykoupání na pláži Psí tlama a posléze i návštěvou v botanické zahradě tak vyumělkované, že to vypadalo, jako by ji dělaly stroje. Po návratu na haciendu jsme vypili nemálo piva, jakožto pádnou tečku za horkým cyklovýletem. Pak jsme šli samozřejmě ještě na pláž, kde se po koupání opět odehrávaly míčové hry, které se pomalu staly veřejnou zábavou. Večer jsme šli lovit nějaké noční fotky na vzdálenou pláž Psí tlama, taky posedět na pivko někde jinde než u Číňana nebo na pokoji. Pak jsem potkal kolegyně ze spodu, kteréžto nás pozvaly na pláž, inu a my jsme šli, ještě s lahvinkou R.U.M. a několika lahvemi piva, tentokráte už Španělského Mahoe. Popíjení na písku bylo moc prima, taky pokoupáníčko při měsíčku, absolutní pohoda, nic nechtít, nic nedělat, nic nemuset, jen si užívat. Užívali jsme si pak i na pokoji až do ranních hodin, někdy kolem půl páté se šlo na kutě, v poměrně pohrouženém stavu :-)


DEN 5

Pátý den byl tak nějak krizový, hodně se polehávalo, pospávalo, odpočívalo a vůbec lenošilo, snad s ohledem na včerejší konzumaci :-) I tak jsem ale neodolal a vyšel ven s ABC výbavou, leč - moře nepřálo. Byly vlny, moře bylo kalné a špinavé, po hladině plavaly předměty všeho druhu, sáčky, flašky, tráva... viditelnost tak 5 metrů, dno zkalené, i když ryb bylo všude požehnaně, hledající potravu mezi nepořádkem mořem vyplaveným. Víc jsem si zaplaval jak zapotápěl, ale nakonec to bylo docela prima, lepší jak ležet na slunci. I tak jsem začínal nabývat odstínů temně hnědé, zajímá mě, co si pomyslí za 3 týdny studenti, snad to trochu sleze :-)


DEN 6

Někoho napadlo, že se tento den bude vstávat hned v 8. Stalo se tak, všichni rozlámaní a nevyspaní jsme šli na snídani, a pak na trhy, což měla být událost dne, však jak se ukázalo, byl to mumraj, kde jsem koupil jen nepatrnou cetku, tlačenice mezi lidmi kterážto mě přestala bavit ihned jak začala. Udělal jsem pouze několik snímků, a rychle vypadl. Naštěstí jsem u benzinky potkal Zbyška se Ctiradem, a pomalu jsme se odšoulali směrem k bungalovu, kde jsme popíjeli pivo a sangriu. Pak se odjelo do akvaparku, kde se blblo, jezdilo tobogány, černými dírami, skotačilo, lítalo "spaceshotem" do luftu, kteroužto zábavu někteří absolvovali i 11x, prostě akvapark. Po návratu na ubytovnu byla na programu býčí aréna, avšak tuto zábavu jsem si rád nechal ujít, trápení zviřátek tak nějak nemusím. Místo toho jsem šel na pláž s jednou dívkou, ani vlastně nevím jak nás napadlo jít se projít na pláž a nebo spíše jít někam ven, mimo bungalov, mimo trápené býčky, prostě někam... Šli jsme na pláž, chvíli po pláži, měsíc nad hlavou svítil, vedle něj červený Mars, moře bylo krásně osvětlené měsíčním svitem, chladivá sangria chutnala báječně, uvolněné povídání si o všem a čemkoliv - snad tak nějak jsem si představoval více večerů trávených u moře, než je strávit bezduchým pitím... Myslím, že to byl můj nejhezčí večer ve Španělsku, ne - nebyl nijak výjimečný, ani zvláštní, prostě - jen v něm bylo něco, co jsem si přál už tak dlouho prožít, a co jsem vlastně nikdy neprožil, byť jsem o tom snil. V tomto večeru bylo tolik romantického - moře, bílé hřebínky vlny, šumění příboje ve skalách, slaný vzduch občas přivanuvší některou z vůní moře, měsíc nad hlavou osvětlující všechno kolem svým měkkým svitem pohybující se v průběhu noci stále více doprava, sklenka chladivého nápoje rozlévající se v puse líně po patře, povídání o věcech mezi nebem a zemí i o věcech ryze světských, o minulosti, mládí i budoucnosti... Pohled na dívku vedle mě na dece, která třeba očekávala že se k ní přitulím, že ji pohladím po zlatých vláscích, ale třeba očekávala úplně něco jiného, a třeba taky vůbec nic... Bylo toho tolik, co mi ten večer vyvstalo na mysli, na srdci i na duši, touhy a přání která se nikdy neuskuteční, kdysi dávné večery s někým, kdo už nikdy po mém boku nebude, jemná dávka nostalgie nad uplynulými časy, ale - však život jde dál. Byl to kouzelný večer.


DEN 7

Tento den byl opět ve znamení potápění, poslední celý den strávený u moře přinesl spoustu "loveckých" zážitků. Moře bylo čisté, viditelnost skvělá, a tak jsme nalovili spoustu barevných škebliček a schránek ježovek, které posloužily jako "vlastnoruční" suvenýry ze Španělska. Posledního večera se šlo tak nějak společně k Číňanovi Wangovi, kde se poměrně dost pilo. Pak tak nějak kolem 2 hodiny ranní jsme se přesunuli zpátky na ubytovnu, kde podle hluku jsme hravě našli hlavní stan těch, na které se u Wanga nedostalo místa. Hrála se flaška o otázky na tělo, tzn. kdy poprvé a naposled a tak. Místy to bylo dost trapný, připadal jsem si jako v pionýru před dobrými 15 lety. Ale aspoň byla zábava. Někteří z nás spát nešli vůbec, někteří spali tak 2-3 hodiny, podle čehož tak vypadalo i to ráno.


DEN 8

Poslední den pobytu u moře, poslední den slunce, bezstarostného poflakování se v písku, ve vodě, v hospodách a vůbec. Ráno jsme se tak nějak vypakovali z pokojíků, nechali věci na střeše, a uvolnili tak místo našim nástupcům. Pak se šlo na pláž, kde jsme bez stínu strávili skoro celý den, nakonec jsem se po vylezení z moře poválel v písku a ležel v něm abych se nespálil jako řízek ve strouhance :-) Nutno dodat, že mě po celou cestu provázela kniha Vladimíra Neffa - Třináctá komnata, kteroužto jsem dočetl v autobuse po cestě zpět. Po odchodu od moře jsme navštívili konzum, nakoupili potraviny na 33 hodinovou cestu autobusem zpět, pojedli a popili něco u Wanga a večer odjeli busem směrem k domovu.


CESTA ZPĚT

Cesta zpět ubíhala tak nějak rychleji. V noci se spalo, přes den četlo a popíjelo, v noci zase spalo. Pohoda. Společnost prima lidí kteří se za těch 11 dnů docela poznali, vtípky, legrácky, povídání, české filmy které nám řidiči pustili - co dodat?


EPILOG

Dovolená skončila. Tak nějak moje jediná letošní prázdninová dovolená, strávená u moře. A teď už jen realita všedních dnů, v září začne škola, studentíci lačni po nových informacích naplní školu a na mých bedrech bude, jim něco předat a naučit je. Shon, přednášky, cvičení až do večera... Ale to všechno vás, milí čtenáři, jistě nezajímá. Dovolená to byla prima, dokonce i ta cesta autobusem spojená s oteklýma nohama. Příště snad vlakem nebo letadlem. Ale to je už příště.