Velikonoční Vysoké Tatry 2003

 

 

PROLOG

 

Ve tmě bylo slyšet praskání chladnoucího výfuku a katalyzátoru u auta, které právě zaparkoval v garáži, s ledovým cvaknutím zavřel ocelová vrata natřená na jeho oblíbenou žlutou barvu, zamknul, zastrčil klíče do kapsy u bundy, na kterou ještě před několika hodinami svítilo neodbytné slunce v Tatrách. Nadechl se svěžího a příjemně chladivého večerního vzduchu, podíval se na hvězdné nebe nad hlavou, hlavou mu letělo stovky myšlenek, vzpomínek, útržky zážitků, pocitů z pěti dnů, které právě skončily ledovým cvaknutím ocelových vrat. Bylo mu podivně těžko na duši i na srdci, na obzoru za domy viděl světla automobilu s jehož milou posádkou se právě rozloučil, a která mu zároveň dělala společnost po celých pět dní pobytu v Tatrách. Bylo jasné, že to všechno pro tuto chvíli skončilo, že je nějako dobu neuvidí, že zítra nastoupí realita všedních dnů a kouzelné vzpomínky na divokou tatranskou přírodu budou nějakou dobu jen vzpomínkami.

 

 

 

DEN 1: Začátek akce: Po stopách Yettiho

 

Byl čtvrtek ráno, dovolená, vstávání kolem desáté dopoledne, pohodička. Večer měl nastat kýžený odjezd na pětidenní, zepředu i zezadu prodloužený víkend, velikonoční víkend 2003, trávený ve Vysokých Tatrách. Cesta do Prostějova měla vyřešit nepromokavost bot a bundy (i když bunda je goráč, člověk nikdy neví, výrobce to nezavrhuje :-)) což se nakonec ukázalo - jako docela opodstatněná obava, ale o tom později. Hlavní cíl nákupu byl splněn, 400ml spreje za 140,- Kč byl dobrým úlovkem. Měli i 150ml za stejnou cenu, přičemž jsem poněkud nepochopil smysl této prodejní strategie, ale - já byl spokojen. Někdy kolem čtvrté odpoledne jsem se začal pomalu balit, klasické pravidlo balení se na cesty - všechno co by se mohlo potřebovat dát na postel, vybrat věci které jsou k přežití nezbytné, a z toho zbytku půlku vyhodit. A je nabaleno. Teď jen to nacpat do báglu. Horečnaté přemýšlení na co ještě jsem zapomněl, nějaké drobnosti jako jídlo, rukavice - výlet může začít. Kolem půl sedmé příjezd druhé posádky, teda vlastně posádek obou, leč jeden vůz se nechal v garáži místo mého, bágly se přeskládaly, na zadní okýnka byl vylepen leták s názvem naší expedice – Po stopách Yettiho. Takže sestava posádka č. 1: Chose, Hugo, Vyšňa, posádka č. 2: Davídek, Wandička, Klárka, Evička a moje maličkost. Mohlo se vyjet. Cestou se – až na dvouhodinové čekání na hranicích (posádka č. 1 šla do „trenek“) krom nějakého toho popíjení „archivního“ vína a nějakého toho blití – nestalo nic. Příjezd po půlnoci, obeznámení s chatami, načnutí Zelené, uložení ke spánku a čerpání sil do druhého dne.

 

 

 

DEN 2: Slovenský ráj – Sokolí dolina

 

 Druhý den začal velmi nenápadně, příjezdem na parkoviště, kde po nás chtěli asi 160 za parkovné, což se pak ukázalo býti standardní taxou za parkování v Tatrách. Cestou přes mostek směrem do údolíčka, který protékal potůček, vzniklý z tajících ledů a sněhů. Vstupem do koryta to všechno začalo. Prve jen takové náznaky že půjdeme vodou, pak její plocha tekoucí proti nám poněkud zmohutněla. Poněvadž jsem korytem potoka plným tekoucí vody šel snad někdy v osmi letech coby dítě, bylo to pro mě něco nového. Každopádně jsem si uvědomoval, že nemám na nohách gumáky, ale jen kožené pohory, navíc docela levný model "slátaný" z bůhvíjakých kousků zvířat bůhvíjakého druhu! Ale předešlý den do nich nastříkaný skoro celý silikonový impregnační sprej nezklamal. První krůčky korytem potoka, jež protínaly vlhkem nabubřelé kmeny, jako sledí hlavy slizké kameny, kusy ledů a plovoucího sněhu, byly velmi nesmělé, vyhýbal jsem se místům s větší hloubkou než jeden palec, ale všeho do času. Po několika minutách, a taky po zjištění, že naimpregnovaná kůže snese více než by se dalo pomyslet, jsem si vychutnával místa s hloubkou skoro po kotník, s podivným zalíbením pozorujíc vodu stékající z bot a nezanechaje žádné mokré či nedej Bůh prosakující skvrny. V takovém stylu se cesta ubírala směrem stále vzhůru mně neznámým údolím, zřejmě to byla Sokolí dolina, jak jsme se dověděl později, střídaje horizontální dřevěné a nerezové žebříky, a prakticky vertikální ocelové, pod nimiž zela hloubka někdy zcela nepatrná, a někdy zcela úchvatná, kde chybný krok byl jistou vstupenkou na onen svět. Bylo to každopádně velmi vzrušující, myslím, že kůra nadledvinek ten den naprodukovala spoustu adrenalinu. Ale produkovalo se ještě něco - endorfiny. Endorfiny štěstí, radosti, pocitu sounáležitosti s přírodou, radosti z pobytu v kouzelné scenérii s kouzelnými lidmi, umocněné prastarým instinktem překonat sebe sama, dobýt krajinu nebo některý z jejích vrcholů, což se nám první den určitě všem podařilo. Myslím, že první den už činného pobytu na Slovensku, v podhůří Vysokých Tater, byl velmi upokojující, středně namáhavý a slastně únavný. Večer po návratu na chatu a nutné očistě formou sprchy, následovala návštěva hospůdky v kempu, kde byla – jak je tak nějak tradicí ve slovenské gastronomii – dost tragická obsluha, skoro vůbec si nás nevšímající. Nabídka místních piv Tatran a Šariš a točené dvanáctky Plzně za 45,- Sk byla opravdu alarmující, někteří z nás si dali na zkoušku i co jiného než – brynzové halušky. Po návratu na chatu a vypití láhve zelené se šlo do hajan.

 

 

 

DEN 3: Skalnaté pleso – žádný hněv a hlavně „žádná sračka“ aneb autoškola na Slovensku

 

Ráno začalo nuceným a těžkým vstáváním, ranní očistou, balením věcí na cestu - cíl dne byla chata na skalnatém plese s příznačným názvem Skalnatá chata. Největším překvapením bylo parkování, kde nám personál v podobě postaršího dvouzubého mužíka nabídl parkování za 160,- Sk v celém "revíru" Vysokých Tater, přičemž po příjezdu na námi vysněné parkoviště co nejblíže začátku naší cesty jsme zjistili, že ono parkoviště je soukromé, za dalších 160,- Sk. Takže naše cesta auty vedla zpátky při částečném porušení jednosměrky a vjezdu do protisměru, na parkoviště, kde nám původně prodali parkovací lístek. Auto je konečně zaparkované, cesta směřuje vzhůru lesíkem a loučkami, šlapaje po kvetoucích koniklecích a devětsilech, jakoby to byly kopřivy, k bývalé zastávce a stanici lanovky, dnes už zrušené. Jen narezlá lana svědčila o jejich někdejším účelu. Pomalu se šplháme podél bývalé lanové dráhy nahoru, k současnému stanovišti lanovky, s podivným smutkem pokukuji po kabinkové lanovce, vezoucí vzhůru na Skalnaté pleso turisty a lyžaře. Nene, kdepak, my nejedeme lanovkou, jdeme kopírujíc lanovou dráhu až po její hornější vrchol hezky po svých, maje s sebou v batůžcích návleky a mačky, kdyby snad náhodou byla cesta o něco horší. Cesta vzhůru je cesta vzhůru, pomalu se šplahaje vzhůru, funíce a místy se kochaje odhalující se Slovenskou nížinou, viditelnou stále více zřetelně s narůstající výškou. Několik výškových táborů v podobě zastávek na pití, čokoládku či jinou příjemnou pochutinku, míjejíc několik VHT turistů, a taky partu dvou kluků, jimž někdo před hotelem ukradl z auta lyže, takže jim zbyla jen ta procházka na horu za jejich lyžujícími kamarády. Snad jen jejich zimní vycházková obuv působila v takovém terénu poněkud křečovitě, ale o tom ještě později. Na vrcholu na skalnaté chatě, kde se zrovna střídaly stráže, nám odmítli nalít pivo, že se prej dlouho točí a že by to pak bylo na druhou směnu a ta prej přijde bůhví kdy. No, kdyby bylo na mě, klidně bych si ten škopek dotočil sám, stejně jako usmažil bramborové placky, které byly odmítnuty ze stejného důvodu. Holt smůla. Aspoň že nám dali zelňačku, ale - asi i ona byla jakousi pomstou střídající směny, poněvadž byl po ní docela průvan ve střevech, který v případě Wandičky skončil „sračkou“, v mém případě jen nadměrnou plynatostí – naštěstí jsem šel jako poslední. Cesta pokračovala dále na Malou svišťovku, se zastávkou na kochání se přímo u horní lanovky, která nese kabinku přímo na Lomnický štít, skrývající se v tom okamžiku pod mraky. Pohled na kabinku vyjíždějící z mraků směrem dolů, byl přinejmenším - inspirující. Tehdy jsem si řekl, že se tam někdy kabinkou podívám. Cesta na Malou svišťovku probíhala bez větších komplikací, po dosažení této mety jsme potkali rozhádaný páreček, kde se dívka zlobila na svého kluka kam že ji to vytáhl, že je tu plno sněhu do kterého se boří nohy atd., asi si představovala velikonoce někde na slunném pobřeží Mallorky, ale to je život, plno snů, plno zklamání :-) Chvíli po nalezení cesty směrem dolů jsme nasazovali mačky, prapodivná to želízka umožňující chůzi ve sněhovém a ledovém terénu, člověk si v nich připadal skoro nepřemožitelný, někteří z nás v nich chodili i na chatě, snad aby si na ně lépe zvykli :-), myslím, že uklízečka se musela divit „v jakýchpak že to papučkách jsme chodili“ :-) Cesta zpátky k autu pokračovala jinak bez jakýchkoliv dalších příhod, nehod nebo náhod, vlastně až dolů k parkovišti, kde nás už cestou nahoru zaujala hospůdka s názvem Pivnice - kterážto nás měla hostit. Samozřejmě jsme neváhali ani vteřinu a všichni v ní skončili, čepovali - jak jinak než v klasické slovenské pivnici - Staropramen. Ale byl velmi lahodný, a tak někteří z nás si dali po velmi dobrých brynzových haluškách i šest žejdlíků (něco se mi plete, že jsme snad to páté exovali! :-). Po dělbě klíčků od aut následovala cesta na chatu, kde po očistě někoho napadlo jít na místní diskotéku - tzv. piškotéku. Do dnes nevím, koho to napadlo, i když jako nápad nebyl úplně iracionální, což se v praxi potvrdilo. Posilněni několika žejdlíky Staropramene, jsme se vydali do reje piškotéky. Co bylo nejzajímavější - že hlavní rej jsme asi tři hodiny dělali sami, prostě na to že nás bylo jen 8, nás byl plný parket. Nicméně jsme to roztančili, snad za to mohly také hity z českých písniček jako Dělání, dělání…, Hlupáku najdu tě… nebo Sladké mámení… Co víc dodat. Pivo Šariš v kombinaci s "Tuti-Fruti Puškinem" udělalo své, tancovalo se a tancovalo, a když přišly ploužáky - tak zase. Pamatuju si, že jsem hodně ploužil, dělal otočky a věci které jsem snad nikdy nedělal, hodně jsem povídal a hodně se díval do očí, každopádně - den poté nikdo na nic nenarážel, o ničem se nezmiňoval, takže - asi proběhlo všechno v pořádku :-) Po návratu na chatu se ještě koštovala zelená, mazaly se kolena na noc FastumGelem, a pak se šlo v docela podhrouženém stavu spát.

 

 

 

DEN 4: Terryho chata aneb „kdo nemá v hlavě…“

 

Ráno bylo velmi tragické, zbytkáč v žilách udělal svoje. Nohy byly nezvykle těžké, hlava nezvykle prázdná a něco v ní bušilo – to nebyl nejlepší start dne na nejtěžší túru celého pobytu – výstupu na Terryho chatu. Ale na druhou stranu – den jako vymalovaný, slunce, blankytně modrá obloha, vzdálené zasněžené čepičky hor nás lákaly svou divokou krásou a roztodivností tvarů – nedalo se odolat – šlo se do toho. Vláčkem jsme vyjeli na Hrebienok a odtamtud na Zamkovského chatu, skákaje z kamene na kámen mezi podivně mluvícími Maďary a Maďarkami v pikantních oblečcích ještě pikantnějších barev - ale - proti gustu... Někteří z nás cestou vláčkem nahoru zjistili, že nechali prakticky celou výbavu v nížině, včetně maček a návleků, v tu chvíli mě polilo docela horko, vlastně ty mačky se vezly hlavně kvůli výstupu na Terynu, takže to mohl být problém, ale - nebyl, jak se ukázalo později. Cesta k Zamkovského chatě byla v pohodě, jen tetelící se Maďaři bránili v konstantním postupu vpřed. Cesta na Terynu byla velmi kouzelná, šlo se Malou Studenou dolinou, napravo Lomnický hrebeň s vrcholy Lomnické sedlo (2190m) a Lomnický štít (2632m) a nalevo Prostrčený hrebeň a dále Priečne sedlo a více nahoře za Terynou štíty: Malý Ľadový štít, Ľadový štít a Sněhový štít sahající až k Lomničáku Baranimi rohy a Pyšným štítem, ukazující nám ve slunném počasí svoje ohromné kamenné masívy pokryté sněhem - byla to velmi vzrušující podívaná. Slunce navíc nelítostně pařilo, takže dalo zabrat i naší pokožce, ale díky tomu jsme se vrátili krásně opálení. Malinký zlom nastal před posledním asi kilometrovým úsekem cesty na Terynu, kde se opravdu cesta lomila a šla prakticky kolmo vzhůru sněhem. Chtělo to mačky. Kdo měl, nasadil, kdo neměl, smutně koukal na ty co měli, a po chvíle rozmýšlení se vydal vpřed. Ano, byl to sám autor tohoto článku (pozn. autora :-)) Naštěstí nebyl sníh zmrzlý ani tuhý či ztvrdlý, dalo se nohou vyseknou jakýsi schod a pomocí něho se dostat o další stupínek výš, spousta lidí šla už přede mnou, takže schody byly jakoby vyrobeny dopředu, občas to ujíždělo, kteréžto bylo doprovázeno peprnými poznámkami a klením, ale po hodinovém výstupu až k chatě, kde jsme se rozvalili na kameny a oddali svá těla slunci, jsme nechali vzniknout v našich tělech podivný pocit jakéhosi zadostiučinění nad (sice malým, ale přece) pokořením a překonáním sama sebe, v dosažení kýženého vrcholu. Prostě – endorfiny zase zapracovaly. Po zelňačce a pivku na Teryně se chvíli odpočívalo, dokonce se někomu podařilo i usnout a potom se volila nejvhodnější cesta zpátky – a to bylo po vlastním zadku. Ironií bylo, že tak pracná cesta nahoru, byla pokořena asi desetiminutovou cestou dolů, tak zvaně "po prdeli". Jedním z negativních faktorů této varianty byly mokré zadky, a zároveň i dobrá živná půda pro vlky (a lišky), kteří už vyli opodál :-) Cesta zpátky až ke Zamkovského chatě probíhala bez potíží, jen u Zamkovského chaty byl neskutečný zápach, zřejmě ze septiku, který naplnili Maďaři, cpoucí do sebe stále jen čabajku. Cesta zpátky k vozům byla pohodová, bez zastávek v jakýchkoliv hospodách a podobně, po zkušenostech z předešlého večera. Jenže na chatě se zjistilo, že zůstala spousta koncentrovaného alkoholu jako Rum, Zelená atd., takže se vařil čaj s Rumem, debatovalo se nad celodenní túrou, zážitcích z cesty, opět se mazaly kolena, jedly se zásoby, a bylo tak nějak moc prima. Nicméně - zásoby koncentrátů se vypily, mohlo se jet domů.

 

 

 

DEN 5: Popradské pleso aneb „kachním pochodem“

 

 Pátý den bývá na táborech nejkritičtější, bývá nejvíc úrazů a tak, my jsme ale měli odjíždět, takže jsme vybrali jen pohodovou trasu na Popradské pleso, s malou zastávkou na krásném Štrbském plese. Cesta jako taková byla poměrně fádní, možná taky kvůli neskutečným štrúdlům lidí, jdoucích za sebou jako kachny. Popradské pleso je moc pěkná podívaná, v zimě má určitě jiné kouzlo než v létě. Po malé občerstvovací, a zřejmě i poslední společné zastávce posádek obou vozů, kdy se degustovaly řízky, dršťkové polévky (se vskutku bohatýrskými kusy dršťek), halušky, langoše, vařená kukuřice a jiné pochutiny, se jelo pomalu domů. Následovala zastávka s domnělým výhledem na Kriváň, ale ta se kvůli stromům nekonala, a odtud už definitivní rozloučení mezi oběma posádkami, zastávka u nádrže Liptovská Mara, poslední brynzové halušky se zákysem (dohromady více jak 2 litry!) a odjezd do rodné vlasti.

 

 

 

EPILOG: Na těchto několika málo řádcích jsem se pokusil popsat prodloužený velikonoční víkend ve Vysokých Tatrách, den po dni jak následovaly, včetně zážitků a postřehů, ale – je nemožné napsat a popsat všechno, většina toho zůstane ukryta v nás, naše dojmy a pocity vůči všemu co nám během té doby přišlo do cesty, proto mi, milí čtenáři, promiňte mou slovní neohebnost při líčení našich zážitků. Byl to fantastický výlet, těším se, až si ho zase zopakuju, třeba se stejně tak super lidmi, jací jsme byli zrovna teď.