Tatry - podzim 2003

PROLOG

Krůpěje potu se perlí na čele, některé příliš ztučnělé svými vlhkými sousedy stékají po nose, tváři a bradě, kde tvoří malý rezervoárek, jenž se při prudším pohybu utrhne a spadne do ztuhlého sněhu na zemi, kterému na okamžik předá své slané teplo, než sám přijme jeho teplotu a ztuhne ve slanou hroudičku, nad níž o kus výš se vznáší bílá vydechovaná pára z pusy, mísící se s mlhou a tvořící očima neprostupnou bariéru, která obklopuje všechno kolem, takže o rázu krajiny, její vegetaci, kopcích či dolinách, stromech či loukách, řekách či jezírkách je možno se jen domnívat. Nohy se při špatné volbě místa na došlap boří do ztuhlého pošlapaného sněhu po kolena, cesta se zvedá stále strměji vzhůru, místy lemovaná kameny porostlými flíčky a fleky zelených až černých lišejníků, na které by pád z výšky několika metrů znamenal jistou zlomeninu, nebo něco víc. Raději nemyslet. Nebezpečí je všude kolem, a přitom vlastně v každém z nás, stačí špatně šlápnout, nevhodně zvolit krok, zachytit se druhou nohou za řemínek návleku, který nepozorovaně vyklouzl z boty a pád je tu. Místa na došlap jsou stále krkolomnější, skýtají méně místa pro botu, jejíž podrážka ztvrdlá zimou se do tuhého sněhu boří jen nerada, ale přece jen děláme další krok kupředu, oči hledají nejvhodnější místo pro další krok, a další a další. Ne, nesmím přemýšlet nad smyslem tohoto počínání, na hrozbu která číhá každému z nás za zády, musím jít dál a dál, za svými kolegy, kterým se v hlavách honí stejné myšlenky jako mně. Strmá cesta se pojednou jakoby narovnává, pokud to lze v mlze očima vnímat, jde se jakoby lépe, mléčná clona všude kolem se zdá být řidší, světlejší, na tváři jsou cítit mírné poryvy proudícího vzduchu, který trhá mlhu na kousky, až z nich tvoří chuchvalce páry povalující se v prostoru. Prvními kusy modré oblohy nad námi se derou přes zbytky par oslabené paprsky slunce, oblaka páry v nichž jsme doposud šli se vzdouvají směrem nahoru, vzduch ohřátý sluncem začíná do sebe nabírat více a více vodní páry, která stržena proudem vzduchu do vyšších a chladnějších vrstev se zase sráží a tvoří další oblaka, ale už výš a celé to tvoří úplný koncert par, a nám tak postupně, jakoby cudně, hory odhalují svou tvář, jenž se rozprostírá všude kolem nás, kam až oko dohlédne, místy ještě zahalena krajkami bílých cárů mlh, skrývajících tak poslední kouzelná místa, lahodící našim zrakům, a my můžeme spatřit zasněžené vrcholky hor v dáli, obrovský štít hned kousek od naší levé ruky, tyčící se nad námi jakoby se měl každou chvíli zřítit, zatímco po naší pravé ruce je údolí lemované ostrými kameny, uprostřed něho si dovádivě hrají sněhové jazyky unášené ohřátým vzduchem ze zeleného údolí, z něhož na nás blýskají rozverná oka ples, jezírek a potoků a celá scenérie kolem nás je obklopena masívy, zasněženými skalami, sedly a průsmyky. Jaký to zvrat pro naše oči během několika málo minut, prve tápajíce v neproniknutelné mlze, oči marně hledají opěrný bod před sebou, marně se snažící prohlédnout tak usilovně, až jsou vidět mžitky, a najednou - pohádkový rozhled všude kolem, jako odměna za naše snažení. Tak tedy úmorná cesta vzhůru nebyla bez cíle.


DEN 1: Pivo na Zbojnické chatě

Úvodem nutno dodat, že pivo na zbojnické chatě se nekonalo. Nebylo to tím, že by pivo na Zbojandě došlo, nebo že by ho vůbec neměli, bylo to tím, že jsme na Zbojnickou chatu vůbec nedošli. Ale nepředbíhejme událostem, děj našeho třídenního příběhu nám to jistě osvětlí.

Bylo páteční ráno, v předvečer nebo spíše hodně pozdě v noci jsme přijeli do Staré Lesné ve Vysokých Tatrách na jeden blíže nejmenovaný privát, kde nás devět lidiček mělo najít přístřeší, což se také stalo. Ihned po našem pozdně nočním příjezdu jsme rozradostněni setkáním nás všech, otevřeli lahvinku Jelcina Time Warp (aneb tuti-fruti) kterou nepřímo sponzorovalo VUT v Brně :-) kteroužto jsme v mžiku vypili. Chvíli po sdělení zážitků z cesty, probrání plánu na druhý den jsme šli na kutě, umrtveni čtyřhodinovým cestováním z Brna, při němž se stejně jako na velikonoce vybraným jedincům udělalo nevolno a zastavovalo se tak velmi četně. V pátek ráno jsme tedy vyrazili po 9 hodině ranní kyvadlovou lanovou dráhou na Hrebienok, odkud jsme šli už zasněženým chodníkem na Zamkovského chatu, předbíhaje při tom turisty jako obvykle, obuté v lehkých letních tenickách, či vycházkové obuvi na podpatku, kterážto skutečnost nás však už vůbec nezarážela - lidé vyrazí do hor v čemkoliv. Na Zamkovského chatě byla chvíli pauza na focení, po níž jsme vyrazily po letní cestou nahoru k Teryho chatě. Letní cesta je delší, více se vlní, nezkracuje cestu k Teryně přímo po dvoumetrové vrstvě sněhu, a tak je i malinko náročnější. Na Teryho chatě jsm dali po polívce, pivu nebo dvou, čajích, a vyrazili jsme k Priečnemu sedlu, kteréžto se zvedalo strmě vzhůru v dáli, obalené mlhou. Cesta vedla zpočátku poměrně do kopce, pak se narovnala, aby mohla vzápětí nabýt prudkéhorázu. Škrábali jsme se nahoru docela dlouho, ale - čas se nachýlil do pozdního odpoledne, a několik desítek metrů před vrcholem jsme to vzdali - neprošlapaná cesta, krkolomný výstup, prvolezci razící stopu navrativší se, nevěda jak to vypadá na druhé straně - vrátili jsme se zpátky kolem Teryho a Zemkovského chaty zpátky na Hrebienok, přičemž se stoupajícím šerem se ztratila jedna naše kolegyně, ale do odjezdu posledního kyvadla dolů se našla, takže se dá říci, že vše proběhlo bez závad. Snad jen zranění kolegova kolene, do něhož se mu hned vlila voda, takže vypadalo jako mandarinka pod pokožkou, stojí za zmínku, kterážto příhoda měla dohru po návratu (po svých!) v popradské starobylé nemocnici, kde mu odsáli z kolene tekutinu a předepsali gel na mazání. První den tedy neskončil úplně úspěchem, večer jsme jen nepatrně odegustovali vína ze sklípku z Ivanovic a šlo se docela brzy na kutě, znaveni náročným výstupem.


DEN 2: Plesnivec aneb Leontopodium alpinum

Ano, jak napovídá titulek, bude řeč o Plesnivci, avšak ne přímo o rostlině, jíž se také někdy říká protěž alpská, ale o chatě v Belianských Tatrách nesoucí stejné jméno.
Sobotní den měl být v rázu odpočinkovém, čemuž chata Plesnivec se svými 1290 m n.m. odpovídala. Startovní tábor byl v asi 850 m v Tatranské Kotlině, takže převýšení nic moc, ke sněhu jsme ten den ani nepřičuchli. Od parkoviště u Belianské jeskyně (která je 1 752 m dlouhá, vápencová, s 9 druhy netopýrů a sálem pro koncerty, vhodná na léčení respiračních potíží, absolutně alergenů prostá) jsme šli k rozcestníku. Ccesta vedla pomalu vzhůru prve po rozblácené cestě, pak zanořivší se do lesa po malebném chodníčku v lese, občas lemovaná lavečkou postavenou v místech rozhledu na okolní kopce. Na chatu Plesnivec trvala cesta něco málo přes hodinu, na chatě se naše společnost "rozpadla" na dva tábory, z nichž jeden začal konzumovat pivo a druhý chtěl jít dál až na chatu Pri zelenom plese. Sportovnější skupinka se tedy po polévce trhla, a my dále konzumovali Smädného mnicha. Dolů jsme se odebrali až poměrně rozveseleni, zapadnuvší do útulné dřevěné hospůdky s absolutně neútulným personálem, kde jsme se čekaje na druhou skupinku posilnili přesyceným pivem a večeří. Po návratu druhé skupiny jsme se odebrali zpátky na privát, kde jsme degustovali ivanovické víno a zbytky zásob z domova.


DEN 3: Krůpěje potu aneb halušky na 3 způsoby

Tento den se asi svtávalu vůbec nejhůře, zvláště pak když připočteme mezi zásoby z domova asi 2 litry rumu a litr zelené, a pak asi 7 litrů vína. Nicméně všechno toto skončilo v žaludcích nás devíti osob, a ráno proto nebylo nejrůžovější. Nicméně - na Kriváň se mělo vyrazit. Po rychlé a časné snídani, kdy jsme se zároveň sbalili a pokusili opustit chatu, přičemž nás zdržel zatoulaný klíč, který se nakonec našel, jsme odjeli na parkoviště pod Kriváněm a odtud ostrým stoupáním až nahoru na Kriváň, pokusili ho zdolat. Pocity které jsem zažíval v kocovině, zbrocen potem při výstupu nahoru, snad nebudu na tomto místě popisovat. Nutno jen dodat, že ani tento náš výstup se nepodařil. Cestou bylo vidět změnu rázu krajiny se stoupající nadmořskou výškou, les se zmenšuje, přibývá přízemních stromků, které i ty postupně mizí a mění se v kleč a lišejníky obrostlé kameny, přibývá sněhu, prve jen na jehličí a lístcích borůvčí, a pak i pod nohama, až po hluboké návěje. Od posledního rozcestníku se cesta změnila v kameno-snehovou zmrzlou tříšť, po které jít bez jištění by bylo přímo hazardem, tak jsme se vyčerpaní a hladoví vrátili na cestu zpátky, na parkoviště a po převlečení do suchého jsme tryskem vyjeli ukojit náš hlad již tradičně na motorest u nádrže Liptovská Mara, jak jinak než haluškami.


EPILOG

Další výlet do Vysokých Tater končí, zde na tomto místě už jen jeho psaná forma, ale vzpomínky, ty zůstanou. Ať už na samotné výlety, jejich průběh, jenž je pokaždé jiný, na okolní přírodu, na vrtochy počasí, na sníh za krkem, na mokré nohavice, na Smädného Mnicha na chatě Plesnivec, na víno u krbu, kde hořela bedýnka v níž bylo přineseno dřevo, nebo na valašku v hlavě postele majitele domu, na lezecké kolegy a kolegyně, kteří mě celou cestu provázeli, i na samotu a stovky myšlenek během dlouhých výstupů. Takže přátelé, opět v Tatrách - na viděnou.