Tatry - podzim 2004

PROLOG:

 

Sedím v podchodu, kousek od Brněnského nádraží na rozviklané stoličce, Vietnamec mi lámanou češtinou vysvětluje, že v devítce je opravdu nemá, a já si pomyslím, že tyto mi opravdu seděly, bosky v ponožkách s dírou na palci se posunuji zpátky k mobilním štelářům s rádoby teniskami, ukazuji na docela pohledný model, gestikuluji že chci devítky, malá Vietnamka se chvíli přehrabuje v neskutečném nepořádku uvnitř boudky, vrací se s párem bot, kupodivu je každá stejná a kupodivu každá devítka, obouvám si je, nesedí nejhůř, spousta švů mě děsí, kterýkoliv se může kdykoliv rozpadnout, za tři kila nekupte to, bez lístku, bez záruky, nechávám se chvíli ukecávat, pak si je teda koupím. Nechávám si je na nohách, polorozpadené tenisky Adidas ve kterých chodím již hodnou řádku let vyhazuji do koše opodál. Tenisky sedí jaksi podivně, ale konejším sám sebe že to rozejdu, že to bude dobré.

Terén nabývá na prudkosti, malé a něžné sněhové vločky se pomalu mění ve větší chuchvalce, s větrem občas proletí i střípek ledu a s bolestivým štípnutím dopadne na tvář. Docela svižně fouká, při zvednutí jedné nohy člověk okamžitě ztrácí rovnováhu, musíme jít přidřepnutí, podivnou opičí chůzí, po zledovatělých a zasněžených kamenech, jejichž skutečný povrch nám uniká. Dívám se na své nohy, na boty, jejichž cena je bez lístku a bez záruky tři kila. Mokro v nich zatím není, není taky proč, to až nahoře, v deseti centimetrech čerstvého sněhu, který změnil všechny vrcholky přes noc na bílo, a my do toho bíla vyrazili. Vzpomínám na rozviklanou stoličku v podchodu, na vietnamce, na nové divně sedící boty, které mám teď na nohách, a nutno dodat, že všechny túry, včetně Kriváně pod sněhem a ledem, přestály bez újmy, možná v nich bylo jen malinko zima, a někdy i malinko vlhko :-)

 

 

 

DEN 1 a 2 – Odjezd z Brna a den poté Jamnické pleso

 

Choseho posádka mě vyzvedli něco před osmou večer doma, před domem proběhlo asi patnáctiminutové rokování o to jak a kterým autem pojedem, jestli Piškotem, nebo Renkem. Zvolili jsme Renka, ale při parkování Piškota do garáže se nám to celé ještě jednou rozleželo, a jeli jsme nakonec dvěmi vozy, zpátky nás mělo jet přece jen 10, a dvěma vozy s plnou polní – nechtěli jsme nic riskovat. První noc měla být na sněhu, ještě proběhla domluva který stan vezmem, nakonec vyhrál Hanah pro 4 osoby. Dojezd do Ráčkovy doliny proběhl bez sebemenších problémů, sníh na place nebyl, zatímco loni už ano. Rozbili jsme tábor, posilnili se jablíčky na dobrou noc, a zalezli nabalení do spacáků, v noci nebylo víc jak 5 °C. Ráno bylo krušné, všem chvíli trvalo než se ze zimy probrali, než jsme sbalili stan a po lehké snídani jsme se vydali Jamnickou dolinou až k plesu. Cesta probíhala pomalu, bez jakýchkoliv spěchů, až k zamrznutému Jamnickému plesu, kde jsme dali gáblík, a pak se pomalu odebrali zpátky, po stejné trase až k vozům. Odtud jsme se jeli ubytovat k majiteli domku v Nové Lesné, o kterém se říkalo, „že jestli je to pruďas, nic nás nezachrání před volovem mezi voči“. Ubytování proběhlo skvěle, deset lůžek po 230,- Sk na noc plus obrovská kuchyňka s jídelnou a krbem k tomu, na naše večerní a noční zábavičky. Potom jsme jeli ponakoupit do popradského Tesca nezbytnosti na večer, jako nějaké pivo, džus, pečivo, vajíčka a další ingredience na tatarský biftek, který byl hřebem dnešního večera. Po večeři přijela další část bandy, ve složení Ivoš + Marcela, Kája + Vašík, a Hugo. Opět povečeřeli tatarák, něco málo se popilo, poveselilo, a šlo se na kutě, druhý den byl sice odlehčovací výlet, ale přece.

 

DEN2 – Chata Plesnivec a Chata pri Zelenom plese, aneb hořká je dobrá

 

            Dnešní den byl opravdu odlehčovací, cesta na Plesnivec ve 1290 metrech byla procházkou růžovou zahradou, která se pomalu začala již zbarvovat barvami podzimu, přibylo krásných červených, žlutých, nahnědlých, oranžových a dalších barev, které proměnily přírodu v pastvu pro oči, a zvlhlé a pomalu tlející listí šustící pod nohama i pro nos a uši. Podzim je krásné období, všechna roční období jsou krásná, člověk který je dokáže prožívat si v každém najde to krásné, takže podzimní Tatry jsou kouzelné. Oči vám bloudí po krajině, a kochají se barevnými stromy, jakoby šílený malíř zakvedlal na svojí paletě a jen podle srdce nanesl barvy všude kam ho napadlo. Těžko to popsat, a přimáznuté fotky z půjčeného foťáku naše pocity asi neumocní. Na Plesnivci proběhla posilňovací polévka, snědlo se něco sýra, vypilo něco čaje, a část se odebrala směrem k Chatě při Zelenom plese, kde se opět občerstvovalo, a část zůstala z rekonvalescentních důvodů na Plesnivci, a po několika chvílích a hořké, se vracela zpátky dolů. Po nákupu surovin a ingrediencí na bramboráky, což byl zlatý hřeb tohoto večera, se opět veselilo, pilo banánové daikirí.

 

Henry: (přichází k baru a usedá na stoličku) Jóó, to u nás doma, jsem chodil do baru, na banánové daikirí. To se vzal led, cukr a vodka, dal se do toho banán, celé se to rozmixovalo, nalilo do džbánku, nahoru jsi dal kolečko banánu, a pomalu sis nalíval a usrkával.

Korejec: Pane, my tu ale nemám led.

Henry: No, bez ledu bychom se ještě mohli obejít.

Korejec: Pane, ale my to nemáme jak rozmixovat.

Henry: No v tom bych taky neviděl problém.

Korejec: Pane, ale cukr nám včera došel, máme tu jen sacharin.

Henry: Máme nouzi, sacharin by se dal v nouzi použít.

Korejec: Pane, všechnu vodku vypili včera večer ti dva z bažiny.

Henry: No, vodka, to je teda problém, ale snad by se dala něčím nahradit.

Korejec: Pane, my ale nemáme ani ty banány!!!

Henry: Dej mi pivo.

 

Probíhalo to ve stejném stylu, měli jsme jen cukr, vodku a banány, nic jiného, ale dobré to bylo i tak. Dokonce jsem to při výstupu na Rysy vnucoval nějakému Slovákovi. Ale nedbal. Po několika daikirí a různých typech drinků, typu mozek, magické oko, salámová paní, se šlo opět na kutě.

 

 

 

DEN3 – Slovenský ráj – Sucha belá, Spišský nový hrad, aneb na tom hrádu strášá

 

A je to v pérdeli, pane hrábě. Ano, takovými slovy by se dal nazvat dnešní den, jež směřoval ve svém konci na Spišský nový hrad. Ale nepředbíhejme. Ráno jsme jeli na parkoviště do Slovenského ráje, projít dolinu Suchá bela, která byla teď na podzim opravdu suchá, ne jako na jaře, kdy tající sníh a led způsobuje místy opravdové záplavy, nicméně bylo to dobré pro moji obuv, která by typické jarní přívaly vody asi nesnesla. Zase žebříky, dřevěné přechody, rošty, vlhko, mokré a propocené oblečení, ale byla to zívačka. Potom jsme se odebrali vozy do Levoče, kde si část posádky prohlédla místní vyřezávaný oltář, a část se posilňovala v ne zrovna dobré „rodinné“ restauraci. Potom následoval tajemný hrad v Karpatech, který opravdu tajemný byl, se svou rozlehlostí, četnými nádvořími, zákoutími, chodbičkami, výhledy, rozhlednami a majestátní věží, v jejímž úpatí a v ní samotné bylo malé dobové muzeum, spolu s děsivou mučírnou, z jejíchž koutů se ještě ozýval řev týraných. Po prohlídce hrádku jsme jeli opět na nákupy, specialitou večera byly halušky, pravé slovenské, i když dělané českýma rukama. Myslím že prostřední várka vypadala spíše jako obrovský kastrol zásmažky pro hospic, ale nakonec to chutnalo, a mlsně jsme se oblizovali. Během vaření jsme řešili různé kauzy, například „Edgare, co to bylo?“ „Cukr.“ „Jak to mohl být cukr?“ „Cukr, do vody… víc.“ „Edgare, visí na tobě kůže!!?“ Jako doražení byl perfektní šopák. Opět po několika málo posilňujících drincích všeho možného, jsme šli do hajan.

 

 

 

DEN4 – Chata pod Rysmi a Rysy, aneb jak dosáhnout vrcholu alternativně

 

            Ráno se nechtělo moc nikomu vstávat, přece jen jsme se vyhrabali, a vydali se na cestu na Štrbské pleso. Odtud malebnou cestou k Popradskému plesu, a pomalu vzhůru až na rozcestí Pod žabím potokem. Problém byl v tom, že byla poměrně hustá mlha, fučelo s deštěm, takže ti v normálním oblečení (bez membrán) byli mokří poměrně rychle. Asi v půli cesty na Chatu pod Rysmi se od nás oddělila děvčata, vyfasovala klíče od auta a vydala se po vlastní ose na chatu, po cestě ještě stačily koupit v Tescu krkovičku na večerní steaky. My muži jsme se vydali dál, až k traverzu přes řetězy, částečně zmrzlé, byl u nich klučina s flaškou propanu a butanu, hodili jsme řeč, a doušek slivovice, dál jsme bez větších problémů došli až na Chatu pod Rysmi, provázení divokým větrem, zledovatělými a ojíněnými kameny všude kam jsme se podívali, ale na chatě jsme si dali po čaji, koupili sviště, a vyrazili na Rysy. Počasí bylo opravdu drsné, tak jsme po několika stech metrech natočili vrcholové video, kdežto druhá skupina se ztratila úplně, ti provedli vrcholové foto, a šlo se zpátky dolů, bez dobytí Rysů, pak na nás na chatě čekaly stejčíčky a pivko. Holky mezitím vypily skoro všecek „likérový“ alkohol, takže nám zbyl jen rum a víno, a pár piv, po kterých se rychle zaprášilo. Byl to poslední večer, v rádiu hrála prima hudba, myslím, že se i lehce ploužilo, pro někoho to byl večer a noc plná zvratů a krásných chvil, které se měly proměnit ve chvíle horší, ale tak to v životě ostatně bývá.

 

 

DEN5 – Kriváň, bo úspěch to byl plny

 

            Poslední ráno, snídáme, balíme, odjezd z chaty, dělíme se na tři posádky, dvě jedou na Kriváň, a jedna za krásami níže položených nadmořských výšek. Při pohledu zespodu je vidět vrcholky úplně bílé, což předešlého dne zvečera nebylo, jsme svědky prvního sněhu v Tatrách letos. Na Kriváň nastupujeme ze Třech studniček (1141 m) , cesta vede lesem, po sněhu ani památky, les pomalu ustupuje místo kleči, vzápětí i ona mizí, zůstávají jen kameny porostlé zeleným a nažloutlým mechem. Neznatelně přibývá sněhových krupek ve větru, které se pomalu mění ve vločky stále větší a větší, hnané větrem nám přímo do obličeje. U rozcestníku nahoře v Kriváňském žlebu, kde se spojuje modrá značka od Jamského plesa, je již všechno pod sněhem, dělíme se zase na dvě skupiny, jedna se vrací, jedna jde vzhůru. Cesta vzhůru byla na zledovatělých kamenech pod sněhem opravdu dobrodružství, místy hraničící s hazardem, ale nikomu se nic nepřihodilo, a krom několika naražených zadků jsme dosáhli vrcholu, kde jsme natočili teď už opravdové a nefalšované vrcholové video ve 2495,7 m. Dolů jsme nějak seběhli, nalodili se po převlečení do suchého do aut, a odjeli směr Brno, unavení a plní zážitků.

 

EPILOG:

 

Jsem u počítače, pomalu stříhám video z šestidenního pobytu ve Vysokých Tatrách, a vzpomínám na všechno to, co jsem tam prožil, vlastně co jsme tam společně prožili, protože jsem nejel sám, ale s partou skvělých lidiček, se kterými bych šel třeba na světa kraj, jak se říká. Parta sice nebyla kompletní, ale i tak bylo těch plných pět chodících dnů, bezvadných. Byly to doposud moje něčím nejkrásnější Tatry, asi se nikdy nikdo nedozvíte čím, a proč tomu tak bylo a proč zrovna tyto, a já si to nechám pro sebe, když dovolíte, jako malé tajemství, které se ztratí někdy za dlouho, společně semnou. Snad jste to poznali, vy vnímavější, snad ne, jisté je, že v dnešních chvílích, je to už úplně jedno, vzpomínky a pocity však zůstanou. Na skříni, kousek ode mě, se suší ještě vlhké věci z pochodů, naplňují pokoj podivnou vůní, jakoby námahou a divokou krásou Tater.